Živoucí příroda
Krásný slunečný den, milé ženy,
jaro už zlehounka ťuká na okýnka, i když po ránu nám jejich sklo ještě občas paní Zima vyzdobila lehounkými krajkami. V poledne však září slunce v plné síle. Hladí svými paprsky zmrzlou zemi a volá pod zemí schoulené cibulky a kořínky rostlin. První odvážné květinky už se osmělily a i přes to, že je v noci ještě sevřel mráz do svých dlaní, ony se statečně tlačí ven, za světlem, za sluníčkem. První poslové jara jsou tu. Bělostné sněženky nás zdraví z malých zahrádek a také žluté hlavičky talovínů chtějí svou zářivou barvou vykouzlit úsměv na naší tváři.
Časně zrána slýcháme radostný chór ptačích hlasů. To sýkorky, brhlíci, strnadové a vrabci cvrlikají a volají do všech stran: „Jaro, voláme tě, přijď už mezi nás!“ Co to slyším za známé hlasy v rozložité koruně naší lípy? I to se vrátili špačci z teplých krajin a chtějí všem oznámit, že jsou tu. I kočičky na jívě lákají první včelky.
Lidské oko musí být v tento čas ještě velmi pozorné, aby zaznamenalo, co vše je v přírodě nového. Však je toho mnoho našemu zraku skryto. Nevidíme pilnou práci, která se odehrává pod zemí, nemůžeme pozorovat jemné síly, které do svých hebkých dlaní halí pupeny stromů a budoucí stébla květin a trav. Vše, čím nás ve vrcholném čase jara příroda každoročně oblažuje, to nevyroste a nevznikne samo.
My hospodyňky, maminky, zahradnice a výtečné kuchařky nejlépe víme, že co se neudělá, není, že nic se neudělá S A M O. Ba ani příroda, i když je zázračná a krásná, nevzniká, nevzkvétá a neroste sama. To mnohé ruce neviditelných pomocníků malých i větších, pohádkově krásných i těch s vážnou tváří, pomáhají , podporují, hladí, podpírají, zalévají, pečují a bdí na stráži.
Při jejich činnosti vzniká nádherná atmosféra, příroda doslova dýchá radostí, pohádkovou krásou a nádherou. To proto se člověk chodí nabít, potěšit a spočinout právě do přírody, neboť ona je čistá, živoucí a pulsující právě díky bytostem, které mají jemnější těla než my, a proto je lidé mohou vídat již jen zřídka. Tyto bytosti to jsou, kdo předávají přírodě, květinám i stromům nezkaleně zářivou sílu z nikdy nevysychajícího zdroje od Tvůrce Všehomíra.
Proto je příroda vždy krásná, čistá a nebýt člověka i nezkalená, žijící v rovnováze a harmonii. Ona se zachvívá v zářivých proudech, které se shůry snáší dolů od Pána všech světů. A proto choďme do přírody s vědomím, že jsme zde hosté, kteří nesmí harmonii a její běh narušovat, ale naopak, mohou svým čistým srdcem, radostí a láskou bytosti přírody potěšit, podpořit a bohatě obdarovat.
Pokračování příště