Vánoční
Jen okna domů, která do tmy svítí
a čistá krása vánočního stromu,
tu zdá se ti, že náhle stanul jsi
v zářící bráně do Božího domu.
Kol jenom sníh a vločky běloskvoucí
padají tiše na umrzlou zem,
dnes každý člověk v srdci otevřeném
je láskou Krista navždy posvěcen.
Na tmavém nebi hvězd je na tisíce,
na zemi cesta bíle zasněžená,
vzpomínky dávné kouzlí v prostoru
pastýře spěchající do Betléma.
Maria něžně k Dítěti se sklání,
postýlku rovná z voňavého sena.
A léta jdou – pohasl Hvězdy třpyt
a trpí Láska všemi opuštěná.
Však její odkaz věky překlenul,
zas struna víry srdce rozezněla,
zas vládne láska širé na zemi
a k duši mluví kouzlo svatvečera.
Je ticho kolem, mlčí závěje,
jiskřící hvězdy přicházejí blíž,
na otevřené dlani všehomíra
se rozklenul Pravdy věčné Kříž.
Tu chápu nejsvětější odkaz Vánoc
a cítím, že je Láska opět s námi,
do duše padá světlo naděje
a z kostela zní zvonů hlas mi známý.
Svatava Neumannová