Stařenka pohádková
Jednoho krásného dne
na lavičce vedle mne
stařenka se objevila,
drobná, milá, prostě pohádková.
Tiše, mile promluvila,
její duše byla čilá.
V tváři vepsáno snad devadesát let,
oči, jak dvé lesních studánek.
Hluboké a čisté, záříc živě, radostně,
v nich samo nebe přišlo ke mně bezelstně.
Šťasten ten, na koho ona pohlédne,
darujíc vždy to pravé, z moudrosti své mnohaleté.
Měla jemný úsměv na líci,
oči do dálav minulosti patřící,
v tichosti nejdříve rozjímala.
pak mírně slova se ujala.
Jako bych jejího hlasu melodii
již dávno znala.
To sama Láska podobu stařenky,
pro mne, na sebe vzala.
Nejedna sestra Lásky byla s ní přítomna,
každá skromně se slova ujímala.
Jemně vyslechla mne pak stará matička,
ach, jak krásné, tiché souznění mi darovala.
Tiše spředla jemné nitky dávných dění
a příběh svého života svěřila mi.
Ještě tu a tam jsme se setkaly,
než zmizela mi záhy ve světě, snad navždy.
Dnes, když na ni si vzpomenu,
cítím radost, snad jako odměnu.
I vděčnost za lásku v těch chvílích prožitou,
radostnou, v srdci ukrytou.
Její obraz smyl již čas,
snad někdy slyším její vlídný hlas,
nehasnoucí jiskérky dobroty jejích očí,
tehdy rozsvítily jas v mé duši.
Inu, stařenka pohádková…
Marianna V.
Ilustrace: © Eva Lipinová