Kdo vtiskl ženě v bílé čelo

pravěčné znamení,

kdo otevřel jí silou Světla

živoucí prameny?

Kdo dal jí dary přebohaté,

z nichž čerpá lidský duch,

kdo vysvětlil jí věčný zákon,

v němž promlouvá sám Bůh?

Kdo její touhu k nebi zvedl,

by dotekla se hvězd,

a věno lásky tiše vložil

v kolébku jejích cest?

Kdo řekl jí, vezmi chleba země

a dej ho lidským dětem,

by hladové a bez pomoci

už nebloudily světem?

Kdo dal jí pohár věčné krásy,

by vzrostla její síla,

by pokorně a plna vděku,

jen v Boží vůli žila?

Kdo dal jí něhu nehynoucí,

jež k trpícím se sklání,

a ve věrnosti neproměnné

dar žití ctí a chrání?

Kdo teplo dal jí, které hřeje

i v chladné závěji,

kdo do srdce jí radost vložil

a věčnou naději?

Kdo v její dlaně rozevřené

položil balzám míru,

kdo ve chrám Pravdy uvedl ji,

by zpevnil její víru?

Ach, řekni, ženo, kdo tě vedl

k branám, v nichž Světlo plane?

Tu ozvalo se z hloubi srdce:

„Tvé svaté Slovo, Pane.“

Svatava Neumannová