Slovo a žena
Kdo vtiskl ženě v bílé čelo
pravěčné znamení,
kdo otevřel jí silou Světla
živoucí prameny?
Kdo dal jí dary přebohaté,
z nichž čerpá lidský duch,
kdo vysvětlil jí věčný zákon,
v němž promlouvá sám Bůh?
Kdo její touhu k nebi zvedl,
by dotekla se hvězd,
a věno lásky tiše vložil
v kolébku jejích cest?
Kdo řekl jí, vezmi chleba země
a dej ho lidským dětem,
by hladové a bez pomoci
už nebloudily světem?
Kdo dal jí pohár věčné krásy,
by vzrostla její síla,
by pokorně a plna vděku,
jen v Boží vůli žila?
Kdo dal jí něhu nehynoucí,
jež k trpícím se sklání,
a ve věrnosti neproměnné
dar žití ctí a chrání?
Kdo teplo dal jí, které hřeje
i v chladné závěji,
kdo do srdce jí radost vložil
a věčnou naději?
Kdo v její dlaně rozevřené
položil balzám míru,
kdo ve chrám Pravdy uvedl ji,
by zpevnil její víru?
Ach, řekni, ženo, kdo tě vedl
k branám, v nichž Světlo plane?
Tu ozvalo se z hloubi srdce:
„Tvé svaté Slovo, Pane.“
Svatava Neumannová