Zoraná zem již klidně odpočívá,

podzimní vítr běží sítí brázd,

dozrálé klasy svezeny jsou z polí,

kraj s mlhami se snoubí v tento čas.

Jak vetkat do slov kytičku voňavou,

když věčná krása nemá lidský hlas,

ze zahrad sladce zavoněly růže,

v chléb života se změnil lidský hlas.

S pokorou v srdci skláníme se, Pane,

nad rodné země požehnaný klín

a slzy naše jsou přetichým díkem

za dary, jež nám svěřil Hospodin.

Když hvězdy planou nad ztichlými poli

a stíny noci padnou do zahrad,

jsi náhle blíž prosté nádheře kraje

a pochopíš, jak máš svou zemi rád.

Je prostřen stůl a všechny děti světa

berou do dlaní zrnka zralých klasů

a jejich vděčnost v tiché modlitbě

tká živý obraz budoucího času.

S.N.

Ilustrace: © Eva lipinová