Narození Ježíše
Josefův dům nebyl nikdy tak útulný jako teď, kdy v něm vládla Maria. Když seděl při
jídle proti ní, naplnil ho vždy hluboký mír.
»Jak jsem šťastný,« pomyslel si jednou Josef, »musím děkovat každou
hodinu, že tato žena je mou manželkou.«
Jeho láska neznala jakoukoliv žádost. Josef se nikdy nepokusil přiblížit
se k Marii. Všechny své naděje odložil na pozdější dobu. Ctil Marii a nikdy
s ní nemluvil o budoucnosti, aby nerušil její klid.
Tak míjel čas…
Jednoho dne přišli do země poslové císaře. Císař nařídil sčítání lidu.
Každý se musel vypravit do svého rodného města a ohlásit se u jeho správců.
Když se to Josef dověděl, lekl se. Jeho první myšlenka patřila Marii,
která čekala zanedlouho dítě. V tomto stavu se přece nemůže vydat na
cestu. Má ji zanechat zde?
Josef šel k Marii. Zůstal stát u dveří a pozoroval ji, jak sedí a šije pro
dítě. Přitom tiše zpívala prostou písničku.
»Maria!«
Když zaslechla Josefův hlas, rychle vzhlédla a tázavě se podívala ke
dveřím.
»Maria, chci ti něco povědět, nelekej se – musím tě tady nechat samotnou.«
»Teď nechat samotnou?«
»Nejde to jinak. Musím odjet do Betléma, mého rodného města, ke sčítání
lidu, které nařídil císař. Ty se na takovou cestu nemůžeš vydat, byla
by pro tebe příliš namáhavá.«
»Josefe, pojedu s tebou. Zůstat zde sama, to nemohu!«
»Tvá matka se bude starat o dům a bude ti oporou.«
»To nemohu, Josefe. Nemohu být bez tebe. Jedině že bys nechtěl, abych
jela s tebou.«
Když Josef zpozoroval Mariinu bezmocnost, zalila ho hřejivá vlna. Takže
ona ho potřebuje, nemůže se obejít bez jeho pomoci. Dobře, vezme ji
proto do Betléma s sebou.
»Pokud jsem ti navrhl, abys zůstala doma, myslel jsem jen na tebe,
Maria. Ale rád všechno přichystám, abys měla trochu pohodlí. Jenom se
bojím, že cesta pro tebe bude přece jen příliš namáhavá.«
Když Maria uslyšela jeho souhlas, ulevilo se jí. Obávala se, že by měla
poslední týdny strávit s matkou. Vídala ji jen zřídka. Bezděčně se přimkla
k Josefovi, jehož láska a dobrota jí dodávaly klid, který si toužebně přála
pro své dítě. Matka neustále rušila její vnitřní harmonii a mír.
»Nebude to pro mě těžké, Josefe. Jen když budu moci být s tebou,« řekla
vřele Maria. A její slova odškodnila Josefa za všechno. Obšťastnila tohoto
prostého muže tak silně, že přistoupil k ní a neobratně ji pohladil po hlavě.
Maria uchopila jeho tvrdou ruku a skryla v ní svou tvář…
Cesta do Betléma představovala pro Marii jedinou řadu nepříjemností.
Oba manželé se přidali k jakési karavaně a bez ohledu na Mariin stav
museli neustále vpřed.
Byli nuceni odpočívat v přeplněných noclehárnách. Několik dní přenocovávali
pouze v bídných chatrčích na ubohém lůžku, na něž Maria pokaždé
klesla k smrti vyčerpána. Ale když zavřela oči, které ji pálily, nemohla
dlouho usnout. Teprve krátce před svítáním usínala neklidným spánkem.
A přece byla šťastná. Usmívala se na Josefa, který kráčel vedle oslíčka,
na němž seděla. Josef neměl tušit, jak je pro ni cesta těžká, a neměl mít
o ni starost.
Konečně se přiblížili k Betlému – dorazili tedy k cíli. Mariin úsměv již
nebyl ani trochu nucený. Betlém ji odškodní za bolesti, které vytrpěla!
Josef se viditelně napřímil a kráčel pevnějším krokem.
»Už brzy budeš mít klid, Maria,« řekl a zvedl k ní oči. »Najdu ti ten
nejkrásnější útulek, dostaneš největší místnost a nejměkčí lůžko.«
Maria se dojatě usmála.
»Vím, že uděláš všechno, abys mi způsobil radost. Děkuji ti.«
Mezitím dojeli do Betléma. Malé městečko bylo přeplněno lidmi, kteří
sem přicestovali. Josef pospíchal od jednoho útulku ke druhému. Tvář měl
stále smutnější a stále sklíčeněji krčil rameny, když bral oslíka za ohlávku
a vedl ho dál.
Když už všude dostal stejnou zamítavou odpověď, uslyšel náhle za sebou
přidušený výkřik. Rychle přiskočil, aby ještě včas zachytil Marii –
omdlela a kácela se k zemi.
Rozhlížel se kolem sebe a hledal pomoc. Vtom spatřil, že z domu, před
nímž se zastavili, vybíhá muž. Zpozoroval totiž, co se stalo.
»Zanes ženu do mého domu, Josefe ben Eli!«
Josef se pozorně zadíval na starého muže a radostně zvolal: »Lévi!
Příteli mého otce, děkuji ti!«
V Léviho doprovodu zanesl Marii do domu. Opatrně ji uložil na lehátko,
které mu Lévi ukázal. Přiběhla služka a snažila se omdlelou Marii přivést
k vědomí. Oba muži tiše opustili místnost. Josef stiskl starému příteli
svého otce vřele ruku.
»Již několik hodin hledáme přístřeší, ale nikde není místo. Nikdo ze starých
přátel nás nemohl přijmout a teď, kdy jsme už byli vyčerpáni, nás
nebe přivedlo před tvůj dům!«
»Raduješ se předčasně, Josefe. Ani já tě nemohu u sebe ubytovat. Víš,
dnes ještě přijedou moji synové a zaplní dům do posledního místečka.«
»Nemůžeš mě přijmout? Nemáš místo? Musíš, Lévi, musíš! Má žena je
ve vysokém stupni těhotenství a zemřela by, kdyby teď neměla klid. Někde
přece musí být místo, kde by si mohla odpočinout!«
Staričký Lévi zakroutil hlavou a zabručel:
»Jestli se spokojíš s ložem v mém ovčíně…«
»Rád, Lévi. Ó, to je jedno, kde. Jen musí mít klid.«
»Ovce jsou na pastvě, snad si to tam zařídíte, pokud jste skromní…«
»Díky, Lévi, díky! Bylo by dobře, kdybych tam mohl hned zajít a vše
trochu uspořádat. Bude nám to připadat jako palác. Jsme velmi unavení!«
Lévi ochotně vstal. »Pojď, zavedu tě tam. Ale obávám se…« Ostatní
slova skončila v nesrozumitelném zabručení.
Josef následoval starce. Byl spokojen a začal horlivě čistit chlév. Snažil
se udělat v něm trochu pořádek.
Nebyl to nejkrásnější útulek ve městě, který zde objevil, ani největší
místnost, pouze prázdný chlév pro ovce, nízký a klenutý. Ze všeho zařízení
v něm zůstalo jen nepohodlné lůžko ze slámy, a přece Josefovi připadalo
dokonalé. Našel pro svou ženu místo, kde si může den nebo nanejvýš dva
dny odpočinout. On zatím jistě najde nějaký útulek, kde se budou moci
ubytovat. S touto útěšnou vyhlídkou se vypravil za Marií.
Malými okénky dopadaly do chléva stříbrné paprsky. Chvějivě vklouzly
do tmavé místnosti, mihly se po nerovné podlaze, zavadily o jesle, v nichž
ještě visela troška sena, a pak se nadlouho zastavily na postavě dřímající
Marie.
Ozval se vzdech a spící žena potichu zasténala. Pak jejím tělem proběhl
záchvěv. Probudila se.
Několikahodinový spánek byl hluboký a beze snů. Skryl nesmírně unavenou
ženu ve svém náručí jako starostlivá matka a vymazal jí všechny
zážitky z paměti.
Maria nejdříve své okolí nepoznala. Jen ponenáhlu si uvědomovala, že
je v Betlémě a že leží ve chlévě.
Podívala se ke dvěma malým okénkům, jimiž se teď dovnitř naplno vlévalo
stříbrné světlo. Byla úplně bdělá a už ji netížila ochromující únava,
kterou pociťovala celou cestu.
Náhle jí projela ostrá bolest, stejná jako ta, která ji probudila. Otevřela
ústa, jako by chtěla vykřiknout, pohlédla však úzkostlivě směrem, kde
odpočíval Josef. Podle jeho klidného oddechování poznala, že tvrdě spí.
Nesmí ho vyrušit!
Opět upřeně pohlédla do měsíčního světla. Jak často již takto v noci
ležela! Klid a mírný jas, naplňující při tlumeném svitu měsíce místnost,
působily na Marii stále znovu podmaňujícím, nevysvětlitelným kouzlem
a zbavovaly ji všeho tělesného napětí.
Jak by bylo všechno dobré, kdyby lidé měli v sobě tento klid! Kdyby
byli čistě a jasně naladěni, podobali by se drahocenným nástrojům, z nichž
by Stvořitelova ruka mohla vyluzovat živé a jasné tóny. Ale takto mají ve
svém nitru jen zmatek a vyplňují své dny domýšlivými myšlenkami, které
se snaží uskutečnit! Ó, vždyť jednou musí nastat den, musí dopadnout
Světlo do těchto temnot!
»Pane, kdy pošleš zaslíbeného Mesiáše?! Cožpak jsem již nesměla vidět
Světlo? Neřekly mi zázračné bytosti, že jsi nablízku? Proč jsem já, prostá
dívka, směla spatřit to, co ostatním zůstává skryto? Byla to opravdu Tvá
milost, která mne uklidnila? Nebyl to klam?«
»Maria!«
»Josefe?«
»Tys mě volala?«
»Ach, Josefe, spi! Já jsem ne… ó, Josefe!« uklouzlo jí sténavě se rtů.
Josef byl skokem na nohou a chvatně si přehodil plášť přes ramena.
»Máš bolesti, Maria?«
Neodpověděla. Mlčky na něho pohlédla a její pohled mu byl odpovědí.
»Přivedu pomoc, počkej, hned budu zpátky.« Josefův hlas zněl chraptivě,
vzrušením se mu svíralo hrdlo. Rychle vyběhl ven do noci.
Venku ale zůstal stát jako očarován. Zapomněl na vše a podíval se
vzhůru k nebi. Oči se mu prudce rozšířily, protože přímo nad ním se rozlévala
jasná záře dožadující se pozornosti. Musel zaklonit hlavu, aby se
mohl podívat na hvězdu, která zde zářila.
Uviděl hvězdu se zářícím ohonem a zachvěl se. Zdálo se, že vzduch
kolem ní se chvěje a je nabit napětím. Tak to Josef cítil.
»Tato hvězda zvěstuje Mesiáše! Zachránce! A dnes v noci očekává dítě
i tvá žena!« Josef se polekal. Na to zapomněl. Vždyť Maria čeká na pomoc!
Násilím se vzchopil a běžel cestou k městu.
Proti němu šla jakási žena, ale on ji ve svém slepém spěchu neviděl
a hnal se o překot dál.
Žena spatřila hvězdu, pozorovala, jak paprsek Světla na vteřinu spočinul
na nízké budově, a aniž to měla v úmyslu, spěchala tam. Neuvědomila si,
že tato nenápadná budova je chlév, a tiše otevřela dveře. Plna očekávání
nahlédla dovnitř, ale oslněna zavrávorala zpět. Jas v místnosti pro ni byl
nesnesitelný.
»Můj Bože,« modlila se, »dej mi sílu, abych to mohla pochopit!«
K jejímu sluchu proniklo tichounké vrnění. Vzchopila se a mohla volně
vstoupit.
Když se Josef vrátil, viděl, že malými okénky září světlo. Žena, která ho
doprovázela, kráčela ztěžka, mrzutě vedle něho. Josefova prosba, aby se
teď v noci vypravila k Marii, jí nebyla vítaná. Právě když dorazili ke
chlévu, otevřely se dveře. Nějaká žena vyšla ven a její zjasnělá tvář zářila.
Josef ji rychle odstrčil stranou, ale jakmile se podíval na Marii, obrátil se.
»Maria? Není to přece…?«
»Tvá žena ti porodila syna, byla jsem u ní…«
Rychle vešel dovnitř a pevně za sebou zavřel dveře.
Vznikl nklid. Z dálky se blížily tmavé postavy. Jakoby poháněni vyšší
mocí přicházeli pastýři, ženy i děti. Klid noci byl narušen.
A stále ještě stála na obloze hvězda ukazující jim cestu a vrhala své paprsky
jako viditelné znamení na nízkou střechu. Všichni tito lidé to viděli.
»Mesiáš« Zachránce!« volali. Jejich volání stoupalo vzhůru, vznášelo se
nad změtí hlasů a podobno vláknu nutilo lidi pohlédnout vzhůru.
Josef klečel vedle své ženy a mlčky ji pozoroval. Měla hlavu skloněnou
na stranu jako unavené dítě. Novorozeně klidně odpočívalo v jeslích a ani
sebemenší zvuk nerušil posvátnost chvíle.
»Maria!«
Obrátila k němu tvář. Oči jí zářily.
»Víš, Maria, že nad naší střechou stojí hvězda?«
»Vím, Josefe.«
»A víš také, koho tato hvězda zvěstuje?«
»Mesiáše!«
Josef těžce polkl, ale neřekl již nic. Položil jenom hlavu na Mariinu
ruku položenou na pokrývce.
Maria cítila, jak jí hřbet ruky smáčejí Josefovy slzy. Nepohnula se.
Hluboký klid brzy narušilo nesmělé zaklepání. Josef vstal a otevřel
dveře.
Spatřil hustý zástup lidí a polekal se. Celí bázliví a plaší stáli bez hnutí
přede dveřmi a čekali.
»Co chcete?« zeptal se příkře.
Jedno z dětí, maličké děvčátko, si stouplo ostýchavě dopředu:
»Chceme vidět Mesiáše! Žena nám řekla, že je tady!«
Josef se váhavě obrátil k Marii. S úsměvem přikývla.
Lidé se začali hrnout dovnitř, až jich byl plný chlév. A všichni se pokorně
skláněli před jesličkami, v nichž leželo malinké stvořeníčko.
Drsní pastýři se snažili být zticha. Tlumeným hlasem vyprávěli, jak
spatřili hvězdu a jak potom někteří z nich uviděli anděla Páně, který jim
oznámil narození Syna Božího a ukázal jim chlév.
Tito prostí lidé běželi domů, vzali s sebou ženy i děti a šli pak podle
paprsku hvězdy, až našli chlév.
Jak jim zářily oči! Jak toužebně si přáli, aby směli Mesiáši sloužit! Jejich
nitro zaplavilo takové štěstí, že ve své blaženosti chtěli pospíchat ven
a oznámit tuto zprávu všem lidem.
Nebylo pro ně snadné se odtud odtrhnout. Stále ještě setrvávali na místě
a dívali se na dítě, až je Josef prosil, aby odešli, protože Maria potřebuje
klid…
Z knihy Z doznělých tisíciletí- Maria