Čtení ze životopisů- Maria z Magdaly- část 2.
Vážila si sice vědění učenců v jejich hranicích, ale snažila se překročit tyto hranice. Hledala u žen, ucházela se o jejich přátelství, aby se naučila, jak má vypadat zrale vyvinutá ženská duše. Bylo v ní něco jako vzpomínka, jakoby již byla znala čisté ženy a snad je i milovala.
Její srdce se rozestupovalo, když na to myslela, a před jejím vnitřním zrakem plynuly ideální postavy. Nevěděla odkud se tyto postavy berou, pozorovala jen, že ženy kolem ní se těmto obrazům nikterak nepodobají.
Ale i v tomto případě narážela všude jen na zklamání.
Nejdříve věřila, že musí hledat vinu v sobě, ale pak uzavírala svoji velkou touhu sama v sobě. Svým bohatstvím a vzděláním, svými vztahy k velkým umělcům a učencům se dostávala stále více do okruhu, ze kterého byly vyloučeny ženy vyšších kruhů.
Láskou k bohatému římskému malíři byla po léta vázána na tento kruh. Když ji opustil, byla obklopena obdivovateli a přáteli, kteří byli více než ochotni ji utěšovat. Na tuto dobu své vnitřní zoufalosti a svých zevnějších triumfů vzpomínala Maria z Magdaly s ošklivostí. Touha po nepoznaném štěstí byla zcela zasypaná. A kolem Marie bylo temno.
Dokud však stále ještě vyhledávala vír světa, aby se omámila, nebylo jí lépe. Bez rodičů a osamělá, jak ona byla, přišla k poznání, že se všichni jen snaží, aby z ní něco měli. Její krásu, její majetek nebo její povzbuzující přítomnost. A ona přece tolik toužila, aby mohla dávat. Chtěla však lidem pomáhat svým milujícím dáváním, chtěla obšťastňovat a utěšovat a ne jen zahánět dlouhou chvíli jako hračka.
Vyhledávala chudé. Tam ji však zasáhla taková vlna nenávisti, podezřívavosti, hořkosti a neporozumění, že její váhající noha stanula na prahu milosrdenství a neodvážila se dalšího kroku. To bylo krátce předtím, než spatřila proroka Jana. A tehdy věděla pevně a nezměnitelně:
„Může-li ti vůbec nějaký člověk poradit, pak jen tento.“
A on jí také ukázal cestu jedinou krátkou větou, kterou
jí vzkázal. Těmito několika slovy strhl zdi falešné představy pozemské svázanosti, které byly kolem ní:
„Kdo se chce přiblížit ke království Božímu, ať mu jde vstříc, ono nepoběží za ním!“
Jak mnoho jí dal touto větou. A nyní ho dala Herodias zabít.
Byla to v Marii opravdu první procítěná bolest, kterou pocítila při této zprávě.
Na život, který byl za ní, pohlížela zcela jinak od této hodiny, kdy se dověděla o smrti Křtitelově. Jakoby to byl život někoho jiného. Bylo jí, jakoby šla vstříc novému životu a střásla se sebe všechno, co jí tížilo. Křtitelovo slovo ji zaměstnávalo den ze dne více. Hledala království Boží. Zformovalo se to v ní v pevný pojem, který se spojoval s Nazaretským, o kterém Křtitel mluvil.
Hledala lidi, kteří by jí mohli říci, kde bydlí. Chtěla jednat tak jak to řekl Jan. Chtěla jít vstříc Tomu, který přinášel království Boží.
Když v ní dozrálo toto rozhodnutí, bylo jí najednou lehce a volně. Slzy jí vstoupily do očí a hluboce se jí zmocnil a vystoupil v ní cit vděčnosti. Mohla to nazvat blažeností. Takové to musí být, když přijde člověk do svého domova po dlouhé pouti, myslela si. Její čilý rozum učinil toto přirovnání, aniž by věděl, že to byl vskutku podobný děj.
Trvalo to dlouho, než zvěděla, kde by mohla najít Ježíše. Teď ji nezadrželo již nic: musela k Němu. Kus cesty se nechala nést na nosítkách. Po odpočinku v noclehárně však poslala služebníky zpět.
Potřásali hlavami. Copak to zase připravuje za dobrodružství? Nebylo možno kárat lidi, kteří tak mluvili, neboť neznali její duši. Přisuzovali jí ty nejdobrodružnější věci, ale jistě ne tak důležitý a vážný krok.
Ale bylo nápadné, jak náhle Maria z Magdaly opovrhla vším přepychem. Dlouhý šedivý oděv halil vysokou postavu. I závoj byl stejné barvy. Její obuv byla pevná, vhodná k putování a tak radostně kráčela po cestě, která jí byla naznačena.
Lehce a svobodně kráčela v palčivém slunci zaprášenou silnicí. Hodiny míjely jako v letu. V jejím nitru procitlo napětí síly, které bylo pro ni naprosto nové. V přání dosáhnout cíle své duchovní touhy zapomněla na všechno, co by se jí bylo dosud v jejím pohodlném životě zahálky zdálo být velkou, nepřekonatelnou námahou.
Bylo jí samozřejmé jít touto horkou, namáhavou cestou.
Nedivila se tomu, ale napadlo jí, jak se jí ulehčilo. Vždyť se blížila každým krokem k tomu, o kterém mluvil Křtitel. Zda-li pak opravdu zřizuje království Boží na zemi?
Zcela nejisté, ale skutečně pozemské představy o království Božím panovaly ve světě, v němž Marie Magdalena dosud žila. Největší část lidí se jen usmívala a považovala to za domněnku. Ostatní hádali, že je za tím politická, zastřená organizace a ctižádostiví věřili ve vládu pozemské moci. Všichni pak vytvářeli nemožnou směs rozumových představ.
Sotva někdo z nich rozuměl Janovi a jeho jasným poukazům.
Marii Magdaleně bylo, jakoby před dávnými a dávnými časy prožila již něco podobného. Pokaždé ji však zachvátil bolestně radostný pocit, který si ani nedovedla vysvětlit nebo popsat. Byla zvyklá sebe i všechno kolem sebe pozorovat. Jako pozorovatel v divadle, tak prožívala sebe a své okolí. Někdy také hrála společně, ale jen tehdy, když si byla jista úspěchem.
Nyní však byla jako dítě, plná plachosti a úzkosti.
Když však na ni přišla tak blaženě smutná bolest, která se jí jevila jako stesk po domově, pak již nezbylo nic z pyšné, vypočítavé a vášnivé ženy. Byla tu jen velká ostýchavost.
V zamyšlení postupovala stále kupředu. Nestarala se o tlupy vojáků, kteří jí míjeli, ani o mnohé vozy, kupce a žebráky. Viděla před sebou jen vynořující se městečko, v němž jí byl označen dům, kde se měli scházet učedníci proroka z Nazaretu.
Zvolna se však u Marie Magdaleny hlásila žízeň a únava.
Kroky se zvolnily a nohy bolely. Ani nepozorovala jak se za ní udiveně lidé ohlížejí, že jde tak osamělá.
Krajina byla krásnější, zelenější a tichý, chladný vítr přicházel od jezera. Maria Magdalena však nechtěla odpočívat z obavy, že by zmeškala nejlepší čas. V tom přicházel ve směru od jezera velký zástup lidí. Přicházeli zdaleka a vyhlíželi jako poutníci. Ženy, děti a starci byli mezi nimi, ale také statní muži. Většinou to byli Židé, ale kráčeli mezi nimi i Římané. Na některých bylo vidět, že pocházejí z velmi vznešených, bohatých domů.
Jedno napadlo Marii především: Výraz společenství, který vycházel z tohoto davu. Jakoby velké, společné štěstí odstranilo jakékoliv chtění jednotlivce.
Maria se tiše zachvěla. Zástup lidí vyprávěl a zpíval, byl veselý a plný radosti. Naplněni velkým prožitím, vyprávěli lidé o zázracích, které se udály v poslední době. Jeden to vyprávěl druhému, jeden k tomu přidával více než druhý a mnohému rozuměli zcela jinak, než jim to bylo řečeno.
Maria naslouchala a malé zklamání táhlo její duší.
Vnášejí lidé do tohoto velkého prožití ducha přece zase jen své malé já, aby se v tom zrcadlilo? Teď byli přece všichni rozechvěni silou, která jí byla hned patrná a přece zůstávají lidé v davu tak nezměnění! Ona však nechtěla soudit, nejdříve musela zkoumat sama sebe.
Zástup táhl kolem ní. Nechtěně zůstala stát, protože se nechtěla dát strhnout do proudu. Ona k nim přece ještě nepatří. Chtěla jít teprve za posledními. V tom přicházel druhý zástup. Zdálo se, že lidé obklopují někoho ve svém středu.
Zvolna se blížil i tento zástup k čekající ženě.
Konec druhé části
Z knihy Zaváté doby se probouzejí- Maria z Magdaly