Čtení ze životopisů- Maria z Magdaly- část 1.
Mnozí si možná myslí, že takové příběhy už dávno zavály písky času, ale ony se nám dochovaly, aby nám přinesly své důležité poselství. Nečtěme je proto netečně a povrchně jako každou běžnou knihu.
Otevřme dokořán brány svého ducha a nechme před ním promlouvat následující obrazy.
Příběh Marie z Magdaly je skutečně následováníhodný. Nedovolme však svému rozumu žádné vytáčky jako:
To byla jiná doba... Nebo: To byl Ježíš na Zemi...
My máme také vše k tomu, abychom se změnily, a to skutečně a od základů, bez přetvářky, s pokorou a láskou...
Nyní již naslouchejte dávnému příběhu, který se pro nás nyní odkryl a vystoupil z mlhovin dávných časů...
---
„Vizte, přiblížilo se království Boží, proto vám pravím:
Čiňte pokání, čiňte pokání! Slyšte můj hlas, hlas kazatele z pouště!“
Tak silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.
Tento hlas každým otřásl. Jaký tón se to v něm chvěl?
Při tomto zvuku se do srdce vkrádalo chvění a rozechvívalo tam i nejtajnější hlubiny.
Vzdor horkému slunečnímu poledni, jež žárem zaplavilo zaprášenou silnici, proniklo mrazení ženou odpočívající v tiché zahradě, skryté před proudem života. Pozvedla se a kráčela k široké nízké zídce, jejíž vrchní část honosně lemovala vysoko položenou zahradu, zatímco těžké masivní zdivo a pilíře ji nesoucí, vedly dolů až k silnici.
Sklonila se nad zdí a obrátila tvář směrem, odkud stále zazníval zvuk hlasu. Byly to zvuky a slova, které Marii z Magdaly tak mocně rozechvěly : „Čiňte pokání !“
Zamyšleně sklonila svou krásnou hlavu, která sotva unesla záplavu hustých plavých vlasů. Vlasy byly umělecky upravené a kadeře, které padaly až na ramena, byly římským vlásenkářem pečlivě zkadeřené. Ve slunci, které dopadalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se spony a jehlice.
Bílé roucho v hustých záhybech halilo vysokou ženskou postavu, jejíž ruce se lehce opíraly o šedý kámen zdiva. Kámen byl pokrytý vrstvou mechu, svědčící o velikém stáří této zdi.
Marie z Magdaly byla velmi krásná a platila za jednu z nejžádoucnějších žen města. Pověst její krásy však mnohem převyšoval obdiv její moudrosti a ostatních jejích duchovních předností. To ji činilo vlivnou ženou, velmi oblíbenou v kruzích Římanů. Rovněž v Jeruzalémě se těšila velké úctě vznešených kruhů.
Ve svém domě udržovala dalekosáhlé pohostinství jako jedna z velkých hetér, které ve starověku vykonávaly velký vliv na umění, politiku a hospodářství i vojska. Být v této době politických převratů v Jeruzalémě vážen a oblíben vyžadovalo zcela zvláštní rozvahy a chytrosti, nepopsatelné obratnosti a velikého vzdělání. Toto všechno Marie z Magdaly měla.
K místu, kde stála, blížil se oblak prachu, z něhož znovu zazníval ten zvláštní hlas. Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.
Byl to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi. Mluvil silou lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.
Marii zachvátil strach před prorokem.Ona jindy tak jistá, se třásla.
Tichý potlačený povzdech vzedmul její hruď hlubokým nadýchnutím. Byla ještě mladá a přece, když se ohlédla na neklidnou hojnost a bohatství svého života, zírala jí vstříc bezútěšná prázdnota.
Jak náhle poznala dosavadní prázdnotu, stejnou měrou těžce a stísněně vyciťovala dosud prožitá léta.
Maria byla mocná a uctívaná, ale nebyla šťastná. Její nadšení schopná duše toužila po opravdu velkém prožití, ne po hodinách opojení. Nebyla lehkomyslná ani špatná nebo povrchní. Byla plná touhy pomáhat a opravdu milovat. Ne však tou láskou, která byla od ní žádána a která jí dala nahlédnout do zmateností světa. To nebyla láska podle jejího smyslu.
Láska, po které toužila, ta snad už ani nebyla na této zemi. Byla částí bohů, a světu se stala jen snem.
Nad ní šumělo listí a zezdola bylo slyšet hluk a mluvení davu, který táhl kolem. V tom spatřila Jana, kterého nazývali Křtitelem, jak náhle na silnici vystoupil z prašného mračna. Zahleděl se svýma vpadlýma, ohnivýma očima vzhůru do Mariiny tváře. Na okamžik se zastavil a pozvedl ruku jako na pozdrav.
Maria s uleknutím ustoupila zpět. Ona, jinak tak duchapřítomná, nevěděla co má dělat. Pohled těchto vpadlých, ohnivých očí byl jako výčitka a současně jako otázka, jako probuzení.
Otřesená kráčela Maria zahradou ke svému domu. Vzrušeně přecházela z místnosti do místnosti a zápolila o rozhodnutí, má-li poslat pro tohoto zvláštního proroka. Neměla pokoje, pokud o tom nezpravila svého nejspolehlivějšího služebníka.
„On nepřijde,“ řekl služebník, „ mluví jen k zástupu a nedá se zvát do domu. Paní, on odmítá všechny výslechy, má docela jiné způsoby než ostatní a odepře to i tobě. On zná jen svou vůli. Je jako hořící oheň, spalující a současně ozařující, ale nebude prokazovat laskavost nějaké krásné ženě.“
„Učiň, jak jsem ti poručila, uvidíme! Ostatně tvá řeč je nemístná. Kdo říká, že chci od něho laskavost? Jednej podle mého rozkazu!“
Krásné oči zaplály hněvem a kolem úst se vyryly rysy trpkosti. I v tom, že se sluha zdráhal a opovážil se tak odpovědět, bylo znamením, jak je posuzovaná.
Vnořila se do hudby. Ve hře na struny nacházela vždycky útěchu a čistotu nejkrásnější harmonie, po níž její duše hladověla. Nechtěla přijmout žádnou návštěvu, ani přátele. Nešla také do města, ale zůstala na svém venkovském sídle.
Její duši zavalila neznámá tíha - očekávala osudový obrat. S úzkostí čekala na Janovu odpověď. Přišla : „Kdo se chce přiblížiti ke království Božímu, musí mu vyjít vstříc. Ono za ním nepoběží.“
Tvrdě zasáhla tato slova Mariino srdce.
Nad Jeruzalémem ležely temnoty. Hřích velkého města volal k nebesům. A přece se jeho chrám vznášel jako vzácný poklad v pozemském slunci. Klamem lesku a slibů zakrýval vnitřní zkázu, neboť jak vpravdě vypadalo toto posvátné, oslavované a opětované město, které se zdálo velikým, bohatým a mocným? Jako kletbou stižený hrozil mocný hrad, v němž zavládnul Herodes Antipas, strašlivý panovník, se svou hroznou ženou Herodianou.
Byla ovládána neřestí. Často podávala zlatý pohár otráveného vína ke rtům svých obětí. Jakoby sama byla naplněná nejprudšími jedy. Kamkoliv vkročila, zhoustnul a ztížil se vzduch hněvem zlosti, proudící z její duše. Jako odporná hrůza tu stál hrad, obývaný těmito lidmi.
Ačkoliv lid sténal pod tlakem Říma, byl jí zotročovaný ještě více. Jako jed z prasklého vředu, který všechno otravuje, co v okolí žije ještě zdravé, tak vycházela nákaza z tohoto místa.
A do toho výhružně zazníval Janův hlas! Denně, i v noci. Herodianu hnal až na hranici šílenství. Konečně nechala Jana zajmout, aby silou svého zvěstování království Božího na zemi nevzbudil vzpouru lidu.
„Já vás křtím vodou. ten však, který přijde po mně, bude vás křtít Duchem Svatým!“
Tak zněla jeho slova.
A lid si již vyprávěl o zázracích Nazaretského. Z dálky přicházely až neuvěřitelné pověsti. Hněv a strach této ženy se tím stupňoval k takové nenávisti, že si vynutila smrt Janovu.
Herodes, když dal svolení, zhroutil se strachem a onemocněl za strašných bolestí.
Železné mlčení se položilo na toto město, jinak tak rušné, když došlo ke strašlivému skutku. Bouře skučela nad zemí a přiváděla obrovské spousty písku, takže postrašila všechny lidi.
V zemi se ozvalo temné dunění a na chrámovém nádvoří popraskaly dlažební desky.
Hrozící nebezpečí viselo ve vzduchu. Lidé chodili kolem sebe plaše a nepokojně. Všude byla nespokojenost, ale také němé, potlačené mlčení. Nikde nezaznělo hlasité, otevřené slovo. V kruzích učenců a ostatních velikánů Judy i Říma bylo zvykem jen prázdně mluvit. Každý skrýval svou vlastní tvář, aby na něm nikdo neviděl, co se děje v něm.
Maria z Magdaly byla v tom mistryní. Od chvíle, kdy udělala ten největší krok, aby ovládla svou pýchu a předstoupila před Jana, aby slyšela jeho slova o království Božím, od té chvíle se jí zprotivil život lži. Bylo jí, jakoby oči prorokovy četly hluboko v její duši.
Jistě velmi dobře věděl, jak trpěla. Přes to však jednal, jakoby tu nebyla. Mluvil tehdy pro všechny a nikdo se o ni nestaral. To, co by jí bylo jinak nepříjemné a trapné nebo dokonce urážlivé, bylo jí v tuto chvíli vhod, že o ni totiž nikdo nedbal. Byla také zcela prostě oděna a její hlavu i ramena kryl šedivý závoj. Bylo to tenkrát naposledy, kdy bylo možno slyšet Jana Křtitele volně mluvit k zástupu. Již příštího večera byl zajat. Lid však stál jako zakletý v dáli a naslouchal jeho hlasu, který teď ještě zazníval z hloubky vězení. Posluchačům nebylo možno vniknout do nádvoří hradu. Byl příliš silně a přísně střežen. Nebylo to však také nutné.
Vždyť tomuto hlasu jakoby narostla křídla, která jej vynášela přes všechny překážky až do duší pro něj otevřených. V těchto duších však v několika hodinách způsobil nepopsatelné převraty. Tak se stalo také Marii z Magdaly.
Ještě jednou před ní proběhl celý její dosavadní život.
Nikdy ve svém životě nebyla vpravdě rozechvěna. Šla pyšným krokem svou vlastní cestou, která na ní spočívala jako břemeno. Byla vtažená do všeho, čemu by se byla z hloubi duše ráda vyhnula, především do trvalého spojení s lidmi velkého světa. Stále tíživěji cítila na sobě prázdnotu tohoto svého života. Toužila po něčem vzácném, co se zdálo být někde zakopané. Hledala, ale nevěděla, co vlastně hledá. Kam přišla, hned v prvém okamžiku narazila na prázdnotu, i když vnější poměry se zdály být sebe lesklejší.
Vyhledala společnost mudrců, aby se od nich učila.
Učila se lehce, ale vědění těchto mužů se jí zdálo být mrtvé. Chtělo se jí žádat planoucí ohně nebo tryskající pramen života. Ale výsledek její námahy byl mrtvý studený kámen, který neosvěžil jejího ducha, ale zatěžoval mozek a duši.
Konec první části
Z knihy Zaváté doby se probouzejí- Maria z Magdaly