Ze života Ježíšova

16.04.2011 16:11

Milé čtenářky,

u příležitosti svátků velikonočních Vám nabízíme úryvek z knihy Neznámé ze života Ježíše. Mnozí lidé se domnívají, že Ježíšovou smrtí na kříži byly z věřících sňaty jejich hříchy. Avšak všechna prohřešení od člověka odpadnou pouze odčiněním, hlubokým prožitím a životem podle slov, která lidstvu přinesl Ježíš, Syn Boží.

On sám, Láska Boží, přišel mezi lidi, aby jim svými slovy ukázal cestu do ráje. Proto jen ten, kdo žije podle jeho slov, tuto cestu nalezne. Tento příběh ze života Ježíšova nám ukazuje, jaká je Láska Boží. Není změkčilá, ale raduje se z upřímnosti, vroucnosti a čisté touhy lidské duše. Zdalipak se mezi dnešními lidmi, kteří se považují za tak moudré a pokrokové, najdou alespoň někteří, jejichž duše je skutečně naplněna vroucím hledáním Boha? A pokud cestu k Němu naleznou, jsou schopni od základu změnit svůj život a celým svým bytím o Něm, Vznešeném, svědčit?

 

                                                                                                                             Předmluva redakce

 

 

 

Ježíš putoval se svými učedníky. Na své cestě do Galileje procházel Samaří. U Sichém odpočívali a zatímco učedníci se odebrali do města, aby nakoupili potraviny, posadil se Ježíš na okraj studně a tu se v něm zvolna vynořovaly různé myšlenky.

Jakub vykopal tuto studni, Jakub, kterého Židé nazývali jedním z praotců. Byli hrdí na to, že pocházeli z Jakubova rodu. Říkali si vyvolený národ Boží a také jím byli. A místo toho, aby si byli vědomi této milosti, viděli v ní svou zásluhu. A v této ješitnosti, nepozorujíce, sami si zasypávali všechny cesty vedoucí vzhůru a znesnadňovali mu tak vykonávání díla na jejich duších.

S povzdechem pozvedl Ježíš hlavu a zadíval se na blízké okolí. Měl za sebou dlouhou cestu, byl unaven a žízniv.

Tu přicházela od Sichém ke studni spěšnými kroky žena, která podle způsobu tohoto kraje nesla na hlavě džbán na vodu. Ježíš pohlédl na tuto ženu pozorněji. Co to s ní bylo? Kráčela volně a lehce, ale v její bytosti bylo cosi skryto. Nyní došla až ke studni. Po krátkém pozdravu obrátila se k vodě a počala plnit svůj džbán. Neočekávaně zasáhl ji hlas čekajícího muže: „Dej mi napít, jsem žízniv.“

Již chtěla jeho prosbě vyhovět, když tu jí v mysli vytanula vzpomínka. „Byli ti muži, které jsem potkala na cestě k Sichém, tvoji společníci?“ tázala se.

Ježíš jí přisvědčil.

„Jste tedy Židé, ačkoliv ty se na Žida nepodobáš. Nevíš, že já jsem Samaritánka? A vy Židé se přece se Samaritány nestýkáte! Nemohu ti tedy ani nabídnout svůj džbán s vodou, pane.“

Opět se na ni Ježíš pronikavě zahleděl. Každá jiná žena by mu klidně podala vodu a myslela by si, nechť sám si ve svém nitru zodpoví, zda se napitím od Samaritánky neprohřeší proti ustanovením. Co to bylo za ženu, že se bála o duši cizího člověka?

Chtěl se to dozvědět a vlídně odpověděl: „Kdybys věděla, kdo jsem, poprosila bys o vodu ty mne. A já bych ti dal vody z věčně tryskajícího pramene života, takže bys nežíznila nikdy více.“

Žena se na okamžik zarazila: „O čem to hovoří tento cizinec?“ Tu spatřila světlou záři, která obetkávala celou jeho postavu a viděla paprsky, vycházející z jeho očí a pronikající její duší. Nyní pochopila, že cizinec nemluví o pozemské vodě. Chvějícím se hlasem prosila: „Pane, dej mi z tvé vody, abych konečně uhasila věčnou žízeň své duše.“

Ježíš však na místo přímé odpovědi pravil: „Jdi a přiveď svého muže.“

Obstojí žena v této zkoušce? Ona však bez rozmyšlení přiznala, co by ji v očích každého člověka muselo snížit:  „Pane, nemám muže. Měla jsem pět mužů, ale ten, o kterého chci z lásky pečovat až do smrti, není můj muž.“

Ježíš klidně odpověděl: „Dobře jsi to řekla, věděl jsem to.“

Žádné slovo výčitky, žádné odsouzení. A tu propuklo to vší silou v ženě, která poprvé v životě vyslovila zahanbující vinu svého života. Všechno, všechno, čím trpěla a čím se tak dlouho, pokud si jen mohla vzpomenout, zaměstnávala, muselo nyní na denní světlo: „Pane. Já vím, že jsi prorok Nejvyššího. Pomoz mi! Říkáte, že Bůh se musí vzývat v chrámě v Jeruzalémě a tam že se ukazuje. Naši otcové nás učili, abychom jej hledali na této hoře. Já jsem Ho nenalezla nikde. Pane, milý pane, pomoz mi!“

 

Její slova zněla vroucně, protože vycházela z hloubi hledající duše. Dosud nikdo nemluvil tak přímo k Ježíšově duši, dosud nikdy neviděl tak upřímného hledání Boha. Dobrotivě obrátil se k ženě, která na něho pohlížela s prosebnými zraky, hořícími očekáváním.

„Bůh není lidským očím viditelný. Kdo Jej chce hledat, musí Ho hledati za hranicemi této hmotnosti. Hledající musí se pohroužit do vlastní duše, neboť jen duch může proniknouti vzhůru, aby mohl alespoň něco o Bohu vytušit. Tomu se musíte vy lidé nejdříve znovu učit.“

Žena ho horlivě přerušila: „Mesiáš, který nyní vbrzku přijde, bude nám vyprávět o Bohu a všechno nás naučí.“

Tato slova byla vyslovena z hluboké víry. Ježíš však odpověděl tichým hlasem: „Ženo, podívej se na mne dobře! Já jsem.“

Jásot, jakému nebylo rovno, naplnil celou ženinu duši. „Můj Pán a můj Bůh,“ pravila. Tu jí ve velkém rozechvění přešlo přes rty: „Tedy jsem přece jen nalezla Boha?! Konečně jsem Ho našla a smím Ho i vidět!“

Klesla na kolena a políbila, dříve než tomu mohl Ježíš zabránit, lem jeho roucha. Pak vyskočila. Bylo zapomenuto, že ji Ježíš žádal o doušek vody, zapomenuto, že se až dosud stranila lidí, aby jim nedala příležitost k ponižování.

Uchopila svůj džbán a utíkala do Sichém, aby tam zvěstovala, že přišel Mesiáš a že jest nablízku. Všichni, všichni nechť Ho vidí!

Ježíš se díval za ní s velkou radostí. Jak blahý pocit, nalézti tak upřímného člověka. U této ženy bylo vědění a vidění jedno. A co její duše prožila, to proměnila v čin. Požehnaná žena!

 

Z knihy Neznámé ze života Ježíše