Úsměvy Matky Terezy

18.01.2011 10:56

                                                                     

 

Jednou večer přišel do našeho domu muž a řekl mi : „Jedna hinduistická rodina s osmi dětmi už nemá dlouhou dobu co jíst. Udělejme pro ně něco !“

Vzala jsem trochu rýže a ihned jsem tam šla. Na tvářích dětí jsem viděla, že mají hlad. Přesto matka rozdělila rýži na dva díly a s jedním vyšla ven. Když se vrátila, zeptala jsem se jí : „Kam jsi šla a co jsi udělala? “ 

Odpověděla mi jen :  „Mají také hlad“. Věděla, že muslimská rodina, která bydlela v sousedství, také trpí hladem.

Nepřinesla jsem už ten den další rýži, protože jsem chtěla, aby zakusili radost z dávání. Nebyla jsem překvapena, že ta žena dala, ale překvapilo mě, že věděla, že mají hlad. Víme my o potřebách druhých? Máme třeba čas jen se na někoho usmát?

                                                                                          

Nikdy nezapomenu na svou zkušenost při návštěvě jednoho domova, v němž pečovali o staré lidi. Byli to rodiče dětí, které je sem umístili a zapomněli na ně. Viděla jsem, že ti lidé mají všechno, co potřebují. Byli obklopeni krásnými věcmi, ale všichni se dívali ke dveřím. Ani u jednoho jsem neviděla na tváři úsměv.

Obrátila jsem se na sestru s otázkou: „Čím to je, že se všichni tito lidé dívají stále ke dveřím a že se neusmívají ačkoliv jim nic nechybí? Jsem zvyklá vidět úsměv na tvářích našich chudých. Dokonce s úsměvem i umírají."

 Odpověděla: "Tak je to skoro pořád, čekají a doufají, že je přijde navštívit syn, nebo dcera.

Trpí, protože na ně zapomněli. Zde je třeba lásky."

Tento druh chudoby vstupuje i do našich vlastních domovů. I tam může být nedostatek lásky.

Možná, že máme ve vlastní rodině někoho, kdo se cítí být opuštěný, kdo je nemocný, kdo má starosti. To vše mu ztěžuje život. Máme na něho čas, jsme ochotni ho vyslechnout?