Svět přírody a jejích bytostí

16.03.2011 23:59

 

  Paní Zima v bělostném rouchu v tento rok vše přikryla stříbřitě bílou sněhovou peřinou. Často jsme se mohli dívat, jak se bělostné vločky lehce snáší k zemi. Prohlédneme-li si je zblízka, vidíme, že každá je jiná a každá je neméně krásná. Představme si, kolik se musí z nebe snést takových nádherných vloček, aby pokryly celou zahradu a kolik je jich pak třeba k zasněžení celé krajiny. Snáší se jedna za druhou, tiše, měkce, třpytí se na slunci a každá je sama o sobě mistrovským dílem bytostí přírody.

 

S blížícím se jarem slunce hřeje stále více. V poledne mnohdy vidíme, že z lehké sněhové pokrývky zbyla jen vlahá zem. Zkusme nyní jen krátce nahlédnout malou skulinkou do světa přírodních bytostí, podívejme se alespoň na chvíli na svět jejich očima. Jejich přispěním a pilnou prací vznikají v oblacích nádherné sněhové vločky lehounké jako peříčko. Představme si jejich pouť shůry dolů, kolik lidí již uchvátil tento pohled. Jako by nám posílaly chladivý pozdrav čistoty z výšin. Možná, že se sněžné bytůstky, malé jako samotné vločky, snáší s nimi a mají při tom velkou radost, že jest jejich úkolem doprovázet tyto nazdobené sněhové princezny. 

Polední slunce svými paprsky tuto krajkovou nádheru roztaví. Lidé by řekli, že bytosti musí být smutné, že jejich dílo přišlo nazmar, že snad dělaly svou práci nadarmo. Ale příroda jako celek je důmyslně řízena v nádherné hierarchii vyššími bytostmi. Nenaruší-li člověk její rovnováhu, vše do sebe dokonale zapadá a vše prospívá opět něčemu jinému. Celá  příroda pak tvoří harmonicky spolupracující celek, kde vše funguje jako nádherně seřízené soustrojí. Malé bytůstky vede bytost vyšší, ta náleží pod správu jiné, opět vyšší a více vědomé bytosti a tak to jde stále vzhůru. Proto i tání nádherných vloček je chtěno a správně vedeno. Všechny bytosti, ať jsou na jakémkoli místě, konají svou práci svědomitě, přesně, spolehlivě a hlavně s velkou radostí. Jejich práce je naplňuje a věc, kterou právě dělají, dělají cele a do všeho dají ze sebe to nejlepší. Nedělí den na nutnou práci a na chvíle zábavy, ale při práci se veselí, jako by právě jejich současná práce byla tím nejkrásnějším, co mohou dělat. Proto když je třeba, aby sluneční paprsky nechaly jejich vločky roztát, nejsou smutné. Nedělaly práci jen pro výsledek, ale ona sama je naplňovala a každý okamžik v přítomnosti prožily jako vlastní cíl. Bytosti přírody se stále zachvívají v proudech pravěčných přírodních zákonů a v tom, že s nimi cele souzní, je jejich síla.

Z jejich světa se my lidé můžeme mnohému naučit. Vždy, když se nám něco podaří, chceme slyšet potlesk, chceme, aby naše díla byla uznávána a všemi ceněna. Samotnou práci si každý snaží ulehčit, či mnoho věcí, které mu připadají zbytečné, ošidit. Má-li člověk úspěch, je sám na sebe hrdý. Vše se zde točí jen kolem jeho malého „já“. Ale kdybychom mysleli místo na sebe v prvé řadě na celek a snažili se naslouchat, co je od nás ve velkém řádu Stvoření chtěno, kdybychom se s láskou naladili i na potřeby druhých, pak by výsledek naší společné práce, tedy spolupráce, byl harmonický, nádherný a trvalý. Nehleďme na to, zda je naše práce malá nebo velká, zda jsme na pomyslné lodi důležitými kormidelníky, kapitány či zda pracujeme skryti v podpalubí. Když budeme vše dělat s láskou, s myšlenkou na to, že každým svým skutkem i slovem smíme používat neutrální sílu, která k nám proudí shůry a kterou chceme vést jen těmi nejčistšími průplavy svého chtění, pak, ano, pak nastane pravá harmonie mezi lidmi. Hřejivá otevřená náruč nastoupí na místo zášti, porozumění a harmonická spolupráce vystřídá hádky či spory a čistá láska nahradí nenávist, podlézavost a sobectví. Takový celek bude pak harmonický a každý článek v něm bude nepostradatelným vybroušeným a přesně klapajícím kolečkem ve velikém soustrojí zvaném svět.

 

Brzy po krásném období zimy přichází jaro, které zde na Zemi vytvoří ještě více nádhery než bílá zima. Važme si práce bytostí přírody, vnímejme radost, se kterou tvoří krásu všude kolem nás. Až budeme pracovat kupříkladu na zahradě, nebuďme nevrlí, že máme mnoho práce, která ještě není hotová. Pomysleme na to, že jsme obklopeni bytostmi přírody. Pamatujme, že láska v srdci a čistá radost jsou řečí, které rozumí. Podejme jim v duchu své ruce a společně pak s radostí tvořme krásu ve svém širokém okolí, protože krása je v celém Stvoření. Člověk je jediným tvorem, který ji v sobě nechal zakrnět.

 

Z časopisu Pre Slovensko