Stoupání na horu

15.04.2011 11:12

 

 

Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“ 

 

 

Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol.

 

 

Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“

 

Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“

 

Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru; dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“

 

Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“

 

O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“

 

Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“

 

Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“

 

Pamatujte na to, hledači lesní moudrosti! Odznaky (Orlí pera a Mistrovství), které nabízíme za vykonané činy, nejsou „ceny“ – jsou to důkazy toho, co jste vykonali a kam jste až došli. Jsou to pouhé větvičky nasbírané po cestě, které vám mají ukázat, jak daleko jste se dostali při stoupání na horu.

 

E. T. Seton - překlad Miloš Zapletal

 

Poznámka redakce:

Často se ptáme, jak poznáme člověka, kterému můžeme s důvěrou naslouchat, neboť žije skutečně podle Pravdy a svým duchem již vystoupal vysoko. Nebo naopak si pokládáme otázku, jak můžeme býti darujícími a těmi, kdo druhé obohatí něčím krásným, co pulsuje a hoří jako plamen v našem nitru.

Odpovědí nám může být tato Setonova povídka: „…Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase…“

Je nám jasné, že žádný člověk se nedostane až na úplný vrchol, neboť pak by nastalo ustrnutí a bez pohybu není vzestupu a zdokonalování. Stvoření je pro lidského ducha nevyčerpatelné a i přes to, že není nekonečné, je tak nezměrné, že kdykoli se s nejvyšším úsilím a touhou po vysokém světlém ideálu dostaneme až na horu, šťastni se rozhlížíme kol dokola a pak nejenže vidíme moře, ale vidíme také další a další nádherné obzory, vrcholy a štíty hor, které jsme doposud neviděli. Smíme neustále kráčet dále, naše cesta nikdy neskončí. Cesta je účelem, ale má být i naplněním, radostí, díkem a životem samým. Neustálé zdokonalování, zušlechťování, dávání, občerstvování, pomáhání, prožívání… milování všech bytostí. To je dar života.

A vězme, že ten, kdo si spokojeně hoví na úpatí hory nebo na příjemném odpočívadle s pocitem, že to malé údolí, které vidí, je celý širý svět a on že může být jeho pánem, ten nikdy neucítí naplnění touhy, radost z toho, že něco skutečně dokázal, neucítí vát kolem svých uší svěží vítr, nedostane se na pokraj svých sil, ba neprožije ani radost z překonání překážek, bohatství ducha, plnost života… a neuvidí ten překrásný výhled. Při pohledu na další a další vrcholky hor se v našem nitru rozhostí kromě radosti a štěstí ještě jedna nádherná ctnost, a tou je pokora. Pokora před velikostí, nádherou a dokonalostí Božího díla Stvoření a radost nad tím, že smíme býti jeho malou, ale plnocennou a platnou součástí. A jen budeme-li užitečnou částečkou velikého celku, budeme-li na své pouti obohacením a občerstvením pro ostatní poutníky, kterým můžeme pomoci vstát v těžkých chvílích nebo je budeme povzbuzovat či jim ukážeme správný směr, když zabloudí, pak nalezneme ve svém nitru mír a štěstí, které každý z nás tolik hledá.