Průzračná tůň část 1.

18.05.2011 08:27

 

 Bylo dlouhé horké léto. Na polích zlátlo obilí, lemováno chrpami a vlčími máky. Hebký vánek si pohrával s jejich rudými okvětními plátky, jejichž barva oblaží zrak a rozveselí mysl.

 

Poli vedla cesta dosti široká i pro koňský povoz. V tomto horku byla prašná a suchá. Za dlouhých dešťů však stalo se kolikráte, že těžký vůz zabředl do bláta. Bylo vidět, že v dáli jakýsi jezdec rozvířil prach. Jakmile přijel blíže, bylo znát, jak pevně a jistě se drží v sedle. Každý jeho sval je napjat a on se těší  z rychlé jízdy. Ach, jak volně a lehko mu bylo dnes na duši. Žhavá červeň rudých máků se mohla stěží porovnávat s planoucím ohněm, který nosil ve svém srdci. Od jisté chvíle viděl svět zcela jinýma očima. Každé časné ráno, když se probouzel, připadal mu zpěv ptáků jako ten nejkrásnější chór. Každá květina v matčině zahrádce mu svou líbezností připomínala onu pannu, kterou nosil ve svém srdci. A když po ránu zaslechl neklidný dupot koňských kopyt ve stáji, už už by se rozjel v tu stranu, kde bývá nejdražší poklad jeho srdce, nejlíbeznější květina a nejčistší z tůní, z jejíž živé vody on smí pít. Kdyby neměl tolik povinností ve velkém hospodářství svého otce, byl by trávil s milovanou Miriam každičkou chvíli dne i každou noční hodinu. Hned jakmile vykonal spěšně, ale poctivě všechny své povinnosti, směl opět nasednout na svého Bleska a jen co vyjeli za bránu dvora, pobídl jej do cvalu. Lesními cestami pak nejeli, ale spíše letěli. Stín lesa i v tomto horkém letním dni alespoň zčásti chladil žár jeho lící. Když pak jeli polní cestou, věděl, že již za malou chvilku uvidí za ohybem cesty bílý štít chalupy, která vyhlížela do kraje okýnky lemovanými háčkovanými záclonkami a zdobenými červenými muškáty. Těmito okýnky Miriam často pohlížela do dáli, zda snad již nespatří na polní cestě jezdce na vraném koni.

 

I matce Miriam se jinoch líbil. Byla ráda, že i přesto, že je Miriam chudé děvče z chalupy, namluvil si ji právě Ondřej, jehož otec vlastní velký statek. Usuzovala tak, že jeho láska k Miriam je snad přeci jen hluboká. Za dlouhých letních večerů spolu sedávali matka s dcerou a vedly důvěrné rozhovory, jako by byly nejlepšími přítelkyněmi. Však již Miriam ve svém věku nepotřebovala péči mateřskou, ale rady moudré přítelkyně. Vážila si toho, že si s maminkou tak dobře rozumí, neboť u jejích kamarádek tomu tak zdaleka nebylo. Často poslouchala, jak si stěžují na to, že jejich matky mají tuze zastaralé názory, jsou příliš úzkoprsé a často dívkám hubují.

Maminka Miriam s radostí pozorovala, jak její dcera jako by přes noc rozkvetla z nevinného poupěte v nádherný skvostný květ. Věděla dobře, že poupě je ještě chráněno okvětními lístky a plátky, ale rozevřený květ, a ještě k tomu tak nádherný, jehož vůně se line do daleka, je vystaven všem vlivům okolního světa. Proto si matka velmi vážila důvěrných chvil, které spolu s dcerou prožívaly, a odkrývala v takových hodinách hlubokou studnici své moudrosti. Mluvívala s Miriam o pravé věrné lásce, o vztahu k muži, ale i o nástrahách dnešního světa, do kterých se může mladá dívka zaplést. Kladla jí na srdce také to, že i když nyní její srdce zahořelo láskou, musí si chránit čistotu své duše. Po nevinnosti a čistotě, která se může zdát dnešnímu zhrublému světu dětsky naivní, rádi šlapou muži tím, že ji chtějí vlastnit a dotýkat se jí svýma hrubýma rukama. Maminka dceři říkávala, že čistá duše na svou pouť dostala krásnou schránu, která ji chrání a pokud sama nechce, nevpustí branou dovnitř nic nečistého. Tímto vzácným obalem duše, touto schránou, která ji chrání, je naše tělo. A bránu k duši udržujeme uzavřenu před všemi nečistými vlivy tak, že svou drahocennou schránu neodhalujeme a udržujeme si přirozený odstup od mužů. A Miriam namítla: „Ale co když je jeden z nich mému srdci nejdražší? Chtěla bych mu dát vše, co mám, všechny poklady své duše.“

Maminka věděla, že její dítě vidí vše skrze růžové brýle a že láska dodává Miriam pocit, že celý svět je nádherný, čistý a dobrý.  

„Ano, vím, má milá, že by ses z lásky chtěla svému milému dát bez výhrad. Představ si však bílý květ lilie. Čistý, křehký, jehož bělost se matně leskne. Uprostřed má oranžové  tyčinky, které tak silně barví. Každý, kdo je okouzlen její krásou, přibližuje se k ní s úctou a jen lehce přivoní. Tehdy se mu zdá, že je touto líbeznou květinou nanejvýš občerstven a potěšen. Člověka, jenž si pravé krásy opravdu váží, nenapadne chtít na květinu sahat, neboť ví, že by její bělostné okvětí pomačkal a zářivou čistotu by poskvrnily tmavě zbarvené tyčinky. Stejně tak je to s dívkou. Muž, má-li tě skutečně rád, ctí čistotu tvé duše a netouží hned dotýkat se posvátného květu tvého ženství, jenž se právě rozvil.“

„Ale maminko, mé kamarádky dovolí chlapcům všechno a chlapci je mají rádi, ale mně se budou posmívat, že jsem netýkavka.“

„Vím to, mé dítě, ale jací jsou ti chlapci? Opravdový princ, na kterého čekáš, jenž má čisté srdce a který by se stal tvým rytířem a ochráncem, a také nejlepším přítelem v dobrém i ve zlém, by takovou dívku nechtěl. Nemohl by si jí vážit. Představ si švestku, právě utrženou ze stromu. Je lehce ojíněná. Když ji však někdo utrhne, jsou na ní vidět otisky jeho prstů. Každý však sáhne raději po té nové, čistě ojíněné, než po oné, která je již osahaná mnohýma rukama. Už rozumíš?“

A tak Miriam rozkvétala v krásnou pannu. Pochopila vše, co se jí maminka snažila předat, a jednala podle toho. Nikdo se jí neposmíval, naopak. Z její bytosti, jež byla vždy pěkně oděna do krásných rozevlátých šatů, ve kterých se cítila jako víla, vycházelo cosi, co její okolí vyciťovalo. Byla to jakási záře či zvláštní kouzlo, jež ji obklopovalo. Maminka to pozorovala a v duchu to porovnávala s nádhernou osvěžující vůní, kterou kolem sebe šíří bělostné liliové květy. Chlapci, kteří se před ostatními dívkami chovali často hrubě, ba ani svůj slovník nepřizpůsobili tomu, že jsou tam bytosti ženského pohlaví, se poněkud změnili, když vešla Miriam. Nedovolili si býti v její přítomnosti hrubí, ba dokonce se neuměle snažili o něco, co se vzdáleně přibližovalo galantnímu chování.

 

Konec první části