Perla na dně moře část 2.

12.02.2011 10:17

 

Již pominula hodina, kdy slunce pálilo nejvíce a Joshuovy sítě dosud zely prázdnotou. Dnes se vydal dále než v jiné dny. Tu uviděl v dálce na levoboku neznámé útesy. Pomyslel si, že je to nejspíše ostrov, nebo snad velkým obloukem obeplul pevninu. Vydal se v tu stranu.

Lehký větřík mu zpíval svou píseň do uší a jemu bylo lehko na duši, neboť jej stále doprovázel ten povznášející pocit dnešního jitra, který mu skýtal určitou naději, že dnešní den bude skutečně výjimečný. Mírné vlnky si pohrávaly s jeho loďkou, musel však dávat pozor, aby nepřehlédl zrádný ostrý útes, který by se mohl skrývat pod hladinou. Jak napínal oči do hloubky pod sebou, sluneční paprsek ozářil jakýsi bod, který byl nápadně světlejší než kamení a skalnaté dno. 

 „Což je to snad…?“  

Srdce mu počalo rychle tlouci. Ano, slýchával o ostrově, kolem kterého se tu a tam nacházely perlorodky, ale věděl, že byly na velmi nepřístupných či příliš hlubokých místech v moři.  Doplul rychle k nejbližšímu útesu, kde pevně přivázal svou loďku. Potom svlékl halenu a jal se plavat na místo, kde mohl spatřit něco, v co by ani ve svých snech nedoufal. Dobře věděl, jak se má člověk potápět do velkých hloubek, vždyť byl synem moře a jako malý chlapec s kamarády soutěžíval, kdo se potopí nejhlouběji.

„Elen, má milovaná Elen! Nyní snad již ukončíme svou bídu. Koupím ti nádherné šaty a vše, co si budeš přát.“ S touto myšlenkou se zhluboka několikrát nadechl a potopil se do hlubiny. Mořská voda jej mátla svou průzračnou čistotou, neboť člověku se zdá, že je dno na dosah, ale ono jakoby se stále vzdalovalo. Mohutnými tempy se přibližoval ke dnu, v uších mu praskalo, ale již se potřeboval nadechnout. Viděl, že světlý bod pod ním je skutečně mušle, která někdy skrývá ve svých útrobách vzácný poklad- mořskou perlu.

 „Musím se vynořit a nadechnout. Elen bych neučinil šťastnou, kdybych se odsud nevrátil…“

Vysílen doplaval ke své loďce, kde nabíral sil s odhodláním, že své Elen perlu donese. Tu si vzpomněl na onu mocnou sílu, kterou vnímá každé ráno, a jež mu dodává naději a odhodlání vyjít vstříc mnohým úkolům nového dne. Z jeho nitra vzešla mocná prosba vzhůru, k této jemu neznámé síle, která prostupuje vše živé, aby směl z lásky k Elen dokázat to, co se v těchto končinách podaří jen málokterému rybáři. 

A skutečně… Posílen a občerstven, pln odhodlání, vnořil se opět do hlubin. Jeho paže jakoby měly dvojnásobnou sílu a dno se rychle přibližovalo. Uchopil světlou věc a vynořil se nad hladinu. Na své loďce pak speciálním nářadím otevřel tajemnou lasturu.

 „Ach.. taková krása!“ vydechl nadšeně.

V paprscích slunce se skvěla úchvatná perla, souměrná, kulatá…  překrásná. Z hloubi jeho duše se vydral dík vstříc neznámé síle, jíž vděčil za své štěstí. A nyní rychle za milovanou Elen! Nemohl se dočkat záře jejích očí, až perlu uvidí a až se jí na tváři rozhostí  ten kouzelný úsměv, který tolik miloval. Vždy chtěl jednat tak, aby mohl jenom úsměv zdobit její líce.

Joshua ani netušil, jak velkou má tato perla cenu. Uplynulo několik dní a svírajíce Elen v náručí tančil v nádherném sále mezi pány a paními z města. Elen hořely líce a šaty, které si již od dívčích let tajně přála, z ní v jeho očích učinily královnu. A ten úsměv… zdobil její tvář po celý večer. 

Joshua se začal  nyní více pohybovat mezi těmito lidmi, kteří netušili, co je to skromný život v chatě u moře. Očekával, že podle toho, jak skvostně se oblékají, v jakých domech obklopeni přepychem bydlí, budou také jednat. Předpokládal, že pokud nemuseli nikdy strádat, budou jejich duše naplněné radostí a vřelostí.

 Ach, jak moc se mýlil! Toto zjištění bylo pro něj při každém takovém setkání vždy mnohem větší ranou, než prázdná síť, kterou na moři pln očekávání vytáhl. A ženy? Ty ženy v drahých šatech z atlasu a brokátu? Kde jsou jejich poklady ducha? Ony se honosí jen cetkami, kterými se obklopují a jimiž chtějí upozornit na svou osobu.  Ale štěstí…, skutečné štěstí, které Joshua hledal,  to u nich skutečně nepřebývá…

Jenom Elen ve své skromnosti a pokoře, ozdobená jasem svých očí a radostným úsměvem, ona, která není schopna žádné falše ani zlých myšlenek, zářila pro něj mezi všemi těmito prázdnými nafintěnými loutkami jako ta nejkrásnější perla. Řekl si, že je to jako když vyzvedl z moře vzácnou perlu, která se v záři slunce skvěla jako drahokam.

 Ano, Elen skrývá ve svém nitru perlu, kterou vyzvedá vzhůru ke světlu, a tou perlou je jasná čistota jejího nitra, která se zračí na světle mnoha paprsky- půvabem, lehkostí, skromností, láskou ke všem tvorům, tichou trpělivostí, vnitřní silou, která dává naději a již muž nevědomky vyciťuje a koná pod jejím vlivem veliké činy. 

 

Skutečným pokladem, perlou ze všech nejvzácnější, je čisté nitro ženy. Bez tohoto pokladu člověk pravé štěstí marně hledá. 

 

 

 

M.M.