Perla na dně moře část 1.

11.02.2011 10:08

 

Monotónní, ale přesto duši lahodící šumění moře doléhalo každé ráno k uchu mladého muže, jenž žil se svou rodinou na jeho březích v chatrné chalupě. Joshua miloval svou ženu a toužil ji učinit skutečně šťastnou. Jejich vzájemná láska jim dávala naději i ve chvílích těžkých a beznadějných, kdy se potýkali s nedostatkem a nouzí. Jejich dlaně dokázaly pohladit, i když tíha osudu chtěla položit svůj těžký plášť na jejich duše. V jejich srdcích planul věčný oheň lásky, který je zahříval i za dní, kdy ledový vítr bičoval pobřeží a vysoké vlny jakoby chtěly omývat snad  i práh jejich obydlí. Joshua věděl, že Elen, aby jej nezarmoutila a nečinila mu jeho život ještě těžším, vždy pevně stiskla rty, než aby si postěžovala, či hovořila o tom, že dnes mají již poslední rybu a kdo ví, zda zítra sítě nezůstanou, tak jako již tolikráte, prázdné. Nemluvila nikdy o tom, že její sestra, která se vdala do města, přišla opět v nových šatech a že ty její jsou již velmi chatrné. Nemluvila ani o tom, že jí maminka kladla na srdce, aby si nebrala chudého rybáře, protože čas od času přichází doba, kdy se ryby snad vyhýbají sítím a ona bude trpět chudobou. Milovala Joshuu a věděla, že jejich láska všechny těžkosti překoná.
 

Jako každého dne ještě před východem slunce, hned jakmile Joshua otevřel oči po noci strávené na bambusových rohožích, které jim sloužily jako lůžko, vysílal v duchu své modlitby vzhůru k neznámému Bohu. Jeho přáním bylo učinit svou milovanou Elen šťastnou. V této krajině lidé Boha neznali. On však, a zdálo se, že ještě i jiní rybáři, kteří vyplouvali denně sami na širé moře, dobře cítil, že ve velikém, někdy tak nespoutaném živlu sídlí obrovská síla. Jasně vypozoroval, že tento živel se nechová jen tak nahodile, ale vše, co se děje, je řízeno vyšší mocí. Neboť příliv a odliv se nikdy neopozdí, ryby plují jen v proudech, které pro ně skýtají dostatek potravy, a bouři… bouři, i když někdy přijde tak náhle, vždy  předchází cosi, snad jakési vodní bytosti, jež vysílají signály, které bystré smysly  zkušeného rybáře vždy poznají. Proto již tolik nezkušených lidí  nenávratně zmizelo v běsnění živlů, zatímco domorodí rybáři se dosud vždy vrátili včas zpět.

 

Když Joshua otevřel vrzající dveře své chatrče a tiše vyklouzl ven, aby Elen neprobudil, směl opět jednou spatřit skutečný zázrak. Zázrak, kdy  obloha i moře zahoří planoucí červení a očím se zdá, že se nebe snoubí  s vodou. Tu zaslechl, jak tiše vrzly dveře.  Elen, zabalená v pokrývky, také vyšla v toto kouzelné ráno ven. Nyní stojí vedle něho a tiskne jeho paži. Oba s úžasem sledují ranní scenérii. Elen cítí dotek mocných sil, které od prapočátku světů řídí pochody v přírodě i ve vesmíru. Ví, že její muž prožívá totéž- mocné vzedmutí ducha, také cítí, jak jím proudí ona nádherná mocná síla, která všechno tvorstvo napájí z pramene Života. Elen věděla, že tyto společné chvíle, kdy mohou oba současně prožívat takovou nádheru, a také štěstí, které v tuto chvíli prochvívá jejím nitrem, by jí nikdy nenahradil ruch města a život v bohatém domě. Pohlédli na sebe. Její dlouhé, dosud rozpuštěné vlasy proplétal vítr a pohrával si i s její dlouhou bílou řízou.  Joshua na ni pohlížel pln obdivu a úcty. Byla tak krásná za ranního rozbřesku… A tu se počal zvolna objevovat v dáli na obzoru obrovský rudý sluneční kotouč. Moře i nebesa jako by hořela a tato žhavá červeň se zrcadlila i v jejich očích a tvářích.

 Joshua  věděl a řekl to i nahlas: „Dnes bude výjimečný den.“ Políbil Elen a nasedl do loďky. Elen jej dlouho doprovázela svým pohledem, až se jí postupně ztrácel se zářícím slunečním kotoučem vysoko nad hlavou.

 

Pokračování příště.