Naplňme svůj pohár láskou

16.05.2016 12:45

 

Od chvíle, kdy nám ráno zazvoní budík, běží nám hlavou spousta myšlenek, co vše musíme dnes stihnout, zařídit a udělat. Bezduše vykonáváme nutné ranní úkony, budíme děti, automaticky jim chystáme svačinu.

 

Vše, co děláme, měříme na čas a množství. Počítáme vždy však jen to, co je nám viditelné a hmatatelné. Kolikrát je ceněn více ten člověk, za nímž je vidět množství práce, než ten, jemuž se jeho práce stala radostí, vidí v ní smysl a dělá jí s láskou.

Cožpak slavík počítá své písně? Nebo snad vybírají stromy vstupné za klid lesa a za to, kolika tvorům poskytly stín?

Můžeme jasně poznávat, že vše, co je našim očím viditelné a co je hmatatelné, tak rychle pomíjí. Všechny to prožíváme při pracích, které denně děláme doma - úklid, vaření, mytí nádobí. Co jsme udělaly včera, je dnes již zcela jinak.  Opět můžeme uklízet, zase musíme vařit, o nádobí ani nemluvě. Otázkou je, proč se tolik soustředíme na to, kolik toho vykonáme, proč neklademe důraz naopak na to, co má trvalé hodnoty? Proč neměříme svou vykonanou práci na to, kolik lásky jsme do ní vložili? Jsou přece hodnoty, které jsou trvalé a mají velkou cenu, ačkoli jsou lidskému oku neviditelné a lidským rukám nehmatatelné.

Zastavme se v našem shonu, přehodnoťme své dosavadní pojetí všech hodnot. Není tím míněno, že snad máme své denní povinnosti hodit za hlavu a žít na jakémsi vysněném obláčku, na kterém  se vznášíme a kde je nám dobře.

My ženy máme tu schopnost prodchnout vše, co děláme, svým citem. Dělejme vše s radostí a láskou, s lehkostí, jako bychom tančily. Říkáte si, že při tolika denních povinnostech a při práci, kterou děláme, je to přeci nemožné. Všechnu svou energii dáváme na to, aby bylo všechno včas vykonáno. Večer pak padneme do postele a ráno koloběh začíná opět nanovo. Chceme-li však skutečně dávat, dávat svůj cit a lásku, nemůžeme, neboť jsme ve víru povinností v pracovním týdnu zcela vyprahlé. Potřebovaly bychom naopak, aby právě nás někdo pohladil a pochválil. A to se většinou nestává…

 A tak to, co žádný člověk nedá, nemůže pak ani nikdo dostat. Tak to běží světem, jako mrtvá štafeta… lásky, radosti, milých slov či pohledů plných účasti a porozumění je mezi námi žalostně málo.

Právě žena může prožívat a dávat dále hluboké city, může se napojovat na přenádherné proudy pomáhající lásky. Její nitro je pusté a prázdné jen tehdy, když se ve svém spěchu nestihne nadechnout, neudělá si čas, aby nabrala sil, aby otevřela své nitro blahodárným silám, které se k nám shůry snáší.

 

 

Rána jsou něčím jiná než další hodiny dne. Mají svou kouzelnou atmosféru. Zkusme ráno brzy zjara otevřít své okno. Uslyšíme radostný zpěv ptáků. Otevřme v tu chvíli dokořán i brány své duše - a naslouchejme. Celá příroda se raduje z nového dne a děkuje za to tím, jaká je. Nadechněme se zhluboka, protáhněme své tělo, napijme se průzračné pramenité vody a krátkou chvíli se skutečně zastavme, nalaďme své nitro na to nejkrásnější, co si umíme představit. Setrvejme chvíli v modlitbě. A nechme do svého nitra vniknout proudy nádherného pulsujícího života, jako bychom se v lese napily ze studánky živé vody, nebo jako bychom šťastny spočinuly pod rozkvetlým stromem a objaly jeho kmen.

Naše nitro je jako nádoba, kterou musíme udržovat čistou. Vyprázdněme ji od všech starostí, složitých myšlenek a stresu a nechme do ní přitékat proudy jasného zářivého světla. Taková krátká chvilka po ránu nás nic nestojí. Učme se pak každým dnem udržet si toto krásné naladění. Přemáhejme se, aby žádná událost, která nás potká, nemohla zakalit světlo či čirou vodu v nádobě našeho nitra. Všemu máme čelit, vše, co nás potká, vyřešit, ale nenechme si pošpinit či zakalit to krásné čisté, co neseme   ve svém nitru. Chraňme to jako nejvzácnější klenot. Když se to naučíme, již nikdo nám jej nemůže vzít.

 

Potom poneseme ve svém nitru trvale Světlo, které z nás vyzařuje, jsme pochodní, pomocnou rukou a nadějí pro mnohé naše bližní. Nestojí nás to již mnoho úsilí a času. Jen večer se pak opět zastavme, přehodnoťme svůj den a místo otázky : „Stihla jsem všechno?“ se zeptejme samy sebe:  „Kolik lásky jsem dnes rozdala, kolik světla mohlo skrze mne proudit? Kolik lidí jsem potěšila?“

Poděkujme v duchu za uplynulý den, za to, co bylo krásné, ale i za to, co bylo těžké, a zvažme, proč nás to potkalo a co nám to má říci. Před spaním můžeme opět otevřít dokořán okno své duše a v naší  touze po krásném, ušlechtilém a čistém se k nám budou moci po celou noc snášet proudy posvátných sil. Probudíme se pak plné síly a naplněny radostí, chutí a novými inspiracemi do nového dne.

Nic nás to nestojí, jen začněme a prodchněme svůj každodenní život citem, láskou a touhou ke Světlu. Potom získá naše bytí zcela jiný rozměr. Zjistíme, že jsme dosud žily snad jen z poloviny a to, co bylo dříve každodenní šedí, rozzáří se nyní jasnými barvami duhy.

Proto rozhojňujme a dávejme to nejlepší ze svého nitra, dávejme lásku, úsměv či pohled. Žádný z nás není vyřazen z této možnosti dávání. Tyto hodnoty může dávat právě tak chudý, jako bohatý, dítě či stařenka, zdravý, stejně jako nemocný. A tak vyšleme-li do světa lásku, zažehneme-li naději či radost, letí to světem jako štafeta, a pokud nejsou lidé ještě zcela uzavření, „pošlou to dál“. Pamatujme, že platí krásná moudrost, že „dobro a zlo je jako ozvěna v horách, cokoli vyšleš, třikrát se ti vrátí“.

Můžeme jít někdy skleslé po ulici, a tu se na nás někdo usměje či prohodí milé slovo, a pro nás to bude v ten okamžik ten nejkrásnější dar, protože  přeskočí jiskra a my najednou víme, že život je nádherný dar, a opět  začneme věřit, že všechny naše krásné sny  se jednou skutečně vyplní. Neboť to je to, co jsme v tu chvíli potřebovali: spoluúčast, pohlazení duše či úsměv. To jsou dary ničím nenahraditelné a dnes, žel, nesmírně vzácné.

 

Proto rozhojňujme Lásku, naplňme číše našich duší i duší svých bližních, rozsvěcujme světla!

Naděje, radosti a Lásky je dnes tolik, tolik málo…

 

 

 

 

 

                                                                                                                                               

       Ilustrace: A.Mišovie