Moudrost amerických indiánů část 1

23.02.2011 21:38

 

 
 
 

Moudrost

 

Moudrost není vlastnictvím jednoho člověka. Všichni bychom měli jednat v souladu s moudrostí, ale ta nepatří jednotlivci. Moudrost znamená osvícení dávnými a po generace prověřovanými představami o nacházení přírodního zákona.

                                                                                                                     Hunbatz Men- májský strážce

Moudrým není vskutku ten, jenž v sobě chce nahromadit všechno vědění světa. Soustředí se tak jen na svou osobu a jeho rozum tak chladně a vypočítavě kalkuluje s čísly, pojmy a mnohdy i s lidskými osudy. Nenalézá pak nikdy opravdové naplnění, skutečné štěstí a nikdy se necítí býti u cíle, tedy neprožívá skutečný hluboký pocit, že smí být součástí něčeho mocného a velikého. Možná snad mnohý vědec narazí na „strop", nad nějž již více svými přístroji a výpočty nemůže. Ale on ve skutečnosti narazil jen na mezník. Chce-li jím však projít, musí  použít zcela jiných nástrojů, schopností a možností své bytosti.

Ano, oblast, kterou může probádat náš rozum, je omezená a v porovnání s celým dalekosáhlým Stvořením  není nikterak velká. Člověk dostal na svou pouť po této Zemi důmyslný nástroj- rozum, který je mu zde velkým pomocníkem. Ale rozum sám není člověkem. Pravé Já lidské bytosti nesídlí v mozku, ale blízko srdce, tam, kde cítíme bolest, lásku, radost i žal. Rozum nám má napomáhat vyznat se dobře zde na Zemi, vše si dobře zorganizovat, utřídit,  zařadit myšlenky a vjemy, ale lidská bytost má ještě mnohem více schopností, než pouze rozumové myšlení. Člověk přišel na Zemi jen na krátký čas (z hlediska věčnosti je pozemský život vskutku jen krátkou dobou), ale když odloží své pozemské tělo i s jeho nástrojem, rozumem, žije dále, stále prožívá, vidí, myslí, jedná a cítí…

Toto vše nás může vést k zamyšlení, že náš svět a s ním každodenní prožívání se přece nemusí vtěsnat jen do zúžené oblasti, kterou může probádat náš rozum a již mohou poznávat naše smysly.

Opravdová moudrost tkví v tom, že nejprve nasloucháme a poznáváme pradávný běh přírodních zákonů. Budeme-li opravdu chtít, smíme je poznávat v každé žilce listu, v šumění větru, ale i v mocné bouři či ve stálém koloběhu obrovských slunečních soustav. Když začneme poznávat, že podle těchto pravidel, hranic či zákonitostí se řídí již po miliardy let veškerý život ve vesmíru, aniž kdy k tomu potřeboval člověka, spatříme v tom hlubokou moudrost. Moudrost, před kterou se můžeme jen pokorně sklonit, neboť kdyby měl člověk sám i podle své byť i té nejlepší vůle alespoň na chvíli vést běh sluneční soustavy nebo řídit rovnováhu a běh tak rozmanitého života na jedné louce či v lese, brzy by nastal stav nerovnováhy, kolísání a rozpadání se celku. Co jest to za sílu, která dává neomylně každé ráno slunci vyjít na oblohu, jaká síla to probouzí každé jaro přírodu ze zimního spánku, po němž smíme pozorovat zázrak za zázrakem, kdy se spící holá krajina promění v překrásnou, životem pulsující rozkvetlou louku?

Pravá moudrost člověka tkví v tom, že ve svém životě tuto vyšší moudrost, tato pravidla či pradávné zákonitosti poznává a snaží se sladit s nimi veškeré své konání. Zjistí pak, že ten samý proud, který kupříkladu probouzí na jaře přírodu, či dává slunci svítit, ta samá síla, pokud se jí v pokoře otevře, může probudit, povznést, naplnit cele pulsujícím životem i jej samotného. Nemusí pak do nekonečna bádat a hloubat rozumem, aby došel k poznání, nemusí narážet na žádná omezení, strop či nepřízeň osudu. On se svým nitrem spojil se silou, která mocně vládne všemu, aniž je nám hmatatelnou a viditelnou. Ona jest. A vše, co se jí radostně otvírá, tak jako po ránu každá prostá květina, ve svém náručí pozvedá, naplňuje radostí a pocitem sounáležitosti s pravěčným životem, který zde pulsuje již od počátku věků.

 I věda již o této síle ví. Člověk ji pak nazývá různými jmény. Je však pošetilé bránit se zuby nehty tomu, že hybatelem, východiskem a původem této pravěčné síly je Bůh. Mnohý člověk se možná podvědomě brání přijmout ve svém nitru víru v Boha, jak ji vykládají kazatelé v kostelích. Nechme padnout všechny utkvělé, zúžené představy a nechme ve svém nitru v klidu vyvstat obraz toho, že On stvořil přírodu- prostou a nádhernou ve své čistotě. Od Něho  bereme to, co nám každé ráno dává chuť a sílu vstát, a co naši duši v okamžicích hluboké radosti naplňuje pocitem blaženosti a štěstí.

Jen člověk se snažil přiblížit Boha svým rozumovým představám, a tak tento pojem, ale i nádhernou Boží Lásku zúžil natolik, že mnozí lidé dají přednost ateismu před vírou. Člověk však má schopnost projít kolem konečné mety, k níž sahají schopnosti rozumu, a kráčet volně a radostně dále, poznávat svým citem krok za krokem prosté, ale ve své velikosti až zázračné účinky této mocné síly. Když o to celý život budeme skutečně usilovat, pocítíme pak opravdovou velikost Boží, jejíž prožití nás bude naplňovat trvalým štěstím a radostí, jaké nám nemohou přinést žádné radovánky či poklady tohoto světa.

                    M.M.