Jako voda z pramene

02.05.2011 14:18

 

Voda, ta životodárná tekutina, čistá, průzračná, ale i zraňovaná a nedoceněná.

Pozorujme chvíli její běh. Jako vláhu přinášející očistný déšť padá shůry, odkud nám přináší nádherný proud síly z nebes. Povšimněme si, že vzduch je po dešti svěží, čistý, nabitý čímsi živoucím. Voda pak stéká do potoků říček, bystřinek a velkých toků. Hromadí se v mořích, jezerech a přehradách. Můžeme si všímat, že voda, pokud ji člověk nespoutá, je stále v pohybu. Teče, bublá, klokotá, vlní se a klikatí, odpařuje se a opět skrápí krajinu…

 

 

Taková voda má obdivuhodnou samočistící schopnost. I když ji člověk již tolikrát zakalil, stále k nám ve svých mnoha proměnách přichází očištěná. V zimě nás udivuje bělost sněhových vloček, jsou jako nastrojené panenky, krajkami vyzdobené krůpěje vody. Jakmile řeku spoutáme rovným korytem, nemůže se vlnit, točit a… čistit. Nejpřirozenější pohyb vody není nikdy rovný. Pozorujme kapku stékající po skle, vždy si vybírá cestu zvlněnou ladnými křivkami. Když pak voda stojí dlouho bez pohybu, bez přítoku a odtoku v rybnících či nádržích, začne se kalit a pozbývá své svěžesti a průzračné a život udržující čistoty.

Podobné je to i s člověkem, jehož živoucím jádrem je duch. Také on si hledá vlastní cestu, nespoutanou, svobodnou, chce překonávat peřeje, obtékat velké balvany a trpělivě omílat oblázky. Chce prožívat jarní bouře, které vše pročistí, a chce se vznášet vzhůru k nebesům jako pára a opět se snášet dolů na zem, aby plně prožíval, aby pulsoval životem, rozproudil kalné vody, napojil žíznící, povzbudil a osvěžil váhající, a radostně zdolával nesnáze a překážky, tak jako bujará horská bystřina.

Právě tak jako vodě, i jemu zpomalený líný pohyb, ba dokonce zastavení, nesvědčí. Kalí se, zahnívá a je zanesen špínou a blátem. Tak jako voda, i náš duch má schopnost očistit se od nánosů kalných vod a špíny. Když nevíme, kudy kam, nezoufejme, neplačme dlouho nad svým trápením, nezůstávejme strnulí a pasivní, jako nehybné zkalené vody. I když nás události ženou příliš velkou rychlostí, i když narážíme a klopýtáme, nezoufejme. Ptejme se svého nitra… tam u srdce hledejme, kterou cestou se náš duch touží dát. Nestůjme dlouho smutní, nerozhodní či zlomení na místě, ale prožívejme. Život nám nabízí tolik krásných situací a nesčetně šancí začít znovu, lépe.

Když se cítíme osamělí, běžme potěšit ještě osamělejší, pokud jsme smutní, udělejme druhým radost, cítíme-li málo lásky, jsme to my, kteří ji mají dát první. Konejme, žijme naplno, běžme událostem vstříc. I kdyby nás čekaly události bolestné, přijměme je a nechme se jimi omílat, tak jako voda ohlazuje ostré hroty kamenů. Nezasévejme již bolest, smutek a stesk, ptejme se svého nitra, ono touží vždy nalézt cestu ze všech nejsprávnější, jež bude tou pravou pro nás, ale i pro celek - pro všechny bytosti, se kterými se setkáváme. Nasloucháme-li správně hlasu svého ducha, pak se nemáme čeho bát. Vše, co přichází, přijměme hrdě a s pokorou, otevřme své nitro všemu přicházejícímu - bolesti i radostem - a ptejme se, co nám mají říci, jaké poselství nám přináší.

Tak jako voda, má i náš duch, touží-li po dobru, lásce a čistotě, onu samočistící schopnost. I on touží být průzračný, čistý, radostný a živoucí. Žádný, i ten největší balvan nám nemůže zastoupit cestu za naším světlým, vytouženým cílem. Tak jako voda najděme schůdnou cestu a trpělivě obrušujme a uhlazujme ostré nepřizpůsobivé hrany.

Voda je zázrak života, lék a životodárná nádherná tekutina, která se umí proměňovat v mnoho čarokrásných podob. Buďme jako ona, vesele zurčící, hluboce prožívající, silní, vytrvalí, oživující, občerstvující… jen tak můžeme, tak jako ona jednou, až nadejde náš čas, stoupat vzhůru k nebeským výšinám, kde se odějeme jako sněhová vločka do skvostného, zářivě bělostného roucha, a budeme krásou, ušlechtilostí a čistotou své duše velebit Toho, jenž stvořil tak nádherné dílo - náš svět s krásnou Zemí, na které smíme žít a denně se učit a plně prožívat.

Až začne pršet, nekaboňme své čelo, ale vzpomeňme na to, že jsou to krůpěje z výšin, které předtím stoupaly vzhůru. Ony nás chtějí občerstvit, potěšit, připomenout nám, že naše cesta má být podobná. A když na tyto čisté krůpěje dopadají paprsky světla, spatříme nádhernou duhu, která je jako most do jiných světů, plná naděje, krásy něžných tónů, barev a zaslíbení. A že tam, kdesi nahoře, je i náš věčný domov, kam se máme, tak jako voda, po své pouti pozemskou plání, vždy navracet.

 

 

<span style="font-size:14.0pt;line-height:115%; font-family:" monotype="" corsiva";="" minor-latin;times="" new="" roman";="" "="">M.M.