Čtení pro dívky- O čistotě část 3.

23.08.2011 14:09

Jednou šla Šárka s paní Emou do malého bytu v podkroví. Bydlela tam paní Plachá se svou maličkou Vendulkou. Tatínka Vendulka neměla, pan Plachý onemocněl a odešel z tohoto světa ještě dříve, než se jeho dceruška narodila. Šárce to připadalo velmi smutné a ani nechtěla k paní Plaché jít, aby se tam snad nerozplakala, ale paní Ema jí jen řekla:

„Nikdy, Šárko, nevíš, co který člověk potřebuje a co je pro něj nejlepší... to, co nám připadá jako kruté nebo nespravedlivé, může být pro někoho jedinou, často poslední pomocí a záchranou.“ Šárka porozuměla. Byla velmi bystrá a sama si už začínala všímat, že se nic neděje jen tak náhodou. Proto do podkrovního bytu vešla klidná a usměvavá. Když se ale nadechla, aby - jak říkala - „nasála vůni domova“, její úsměv se vytratil.

Nemohla to pochopit: paní Plachá tu má krásně čisto, uklizeno, nikde ani smítko a přesto to zde pěkně nevoní. Přece tu bydlí s Vendulkou sama, má ji velmi ráda, pěkně se o ni stará... není tu nikdo, s kým by se snad hádala nebo na koho by se zlobila... a nevoní to tu... jak je to možné?

Také paní Ema, přestože nemohla cítit jemnou vůni, poznala, že zde není něco v pořádku, a s paní Plachou hovořila mnohem déle než s jinými maminkami.

Paní Plachá si zpočátku vše jen chválila: malá Vendulka pěkně spí, pěkně jí, nemá žádnou vyrážku ani bolení bříška. Pak se ale rozpovídala o tom, jak je nespravedlivé, že ji tu muž nechal samotnou, že kdyby byla nějaká spravedlnost, že by tak hodný člověk, jako byl on, neumřel. Jak to, že tolik zlých lidí si chodí po světě a jsou zdraví, zatímco její muž onemocněl a opustil ji?!

„Každý den se s ním hádám, i když už není! A vyčítám osudu, co mi to jen udělal?!“

Paní Plachá skoro křičela. Vendulka se úzkostlivě rozplakala a Šárka ji vzala rychle do náručí. Paní Ema objala nešťastnou maminku kolem ramen a laskavě k ní promlouvala:

„Tiše, tiše, to nesmíte, podívejte, i Vendulku jste rozplakala. Paní Plachá, vždyť váš manžel stále je, i když ho nemůžete vidět. Pouze musel odejít. Nevím, proč musel odejít tak brzy, ale vím jistě, že si každý vytváříme svůj osud sám. Nejsou žádné náhody a jestliže on odešel a vy jste zde zůstala sama, pak jste si to někdy dříve takto připravili. Tím, že budete naříkat a protestovat, se nic nezmění, ale pomůže vám, jestliže svému muži odpustíte. Přijměte svou samotu jako příležitost k prožívání, jako příležitost k tomu, abyste se něco naučila, zdokonalila se. Proto zde jsme. Vím, že to nemáte lehké, ale Boží pomoc je vám stále nablízku, chopte se jí. Nenaříkejte, nevyčítejte, snažte se, aby k vám nepřišla ani ta nejmenší ošklivá myšlenka. Chtějte pro svého muže i pro všechny ostatní pouze to nejlepší a radujte se z dcerušky. Pak se kolem vás prosvětlí a bude vám daleko lépe.“

Paní Plachá poslouchala laskavý hlas paní Emy. Slova se dotýkala její duše a jako by rozpouštěla tmavé břemeno, které ji tolik tížilo. Paní Plachá cítila, že ta slova jsou pravdivá a pomáhající. Tiše se rozplakala. Nebyl to ale nářek a bědování, spíš jako by se něco uvolňovalo. Po chvíli se začala v slzách usmívat:

„Ano, máte pravdu, budu svému muži posílat pouze krásné myšlenky a budu vděčná, že jsem s ním mohla prožít tolik pěkného.“

Právě v tu chvíli se Šárce zdálo, jako by ucítila jemnou květinovou vůni. Paní Plachá si vzala od Šárky Vendulku a něžně ji pohladila. Všechny pocítily, že se něco změnilo.

Když pak za dlouhou dobu scházela Šárka s paní Emou po schodech dolů, věděla, že velmi záleží i na tom, co si myslíme, naše myšlenky musí být vždy čisté a pomáhající.

K paní Plaché pak chodily s paní Emou častěji, Šárka někdy i sama - hlídat Vendulku, aby si mohla paní Plachá odpočinout nebo zařídit, co potřebovala. A pokaždé, když se tam Šárka nadechla, aby „nasála vůni domova“, ucítila tu jemnou květinovou vůni... vůni čistoty.

 

 

H.N.